Když Curtis Mayfield v šedesátých letech zpíval s kapelou The Impressions, znělo to jako hedvábí. Tři hlasy v dokonalé harmonii, písničky o naději, lásce a důstojnosti. Soulová elegance, co hladí po duši. Ale uvnitř Curtise už to zdaleka nebylo tak uhlazené. Měl kytaru laděnou do vzpoury a mozek plnej nápadů, které se do elegantních obleků už nevešly.
Na začátku sedmdesátek to bouchlo. Mayfield se osamostatnil, přestal se vyhýbat politice a místo decentních gospelových harmonií začal drhnout funkem, který se odvážil říct všechno nahlas – i to, co lidé nechtěli slyšet. Z Impressions byl najednou impressionist nové éry: sám, svobodný, naštvaný a naprosto hudebně nekompromisní.
Zatímco jiné soulové hvězdy se zaměřovaly na romantiku, Mayfield sázel do groove písně o ghettech, drogách, korupci a přežití. Ne že by se lásce vyhýbal – jen ji zasazoval do světa, kde musíte koukat přes rameno. Jeho desky nebyly soundtrackem k líbání pod lampou. Byly soundtrackem k tomu, jak přežít, když lampa zhasne.
Od cukrové vaty k noži v kapse
Zvuk The Impressions? Med a samet. Jemná kytara, přesně dávkované falzety, gospelová vřelost. „People Get Ready“ je dodnes oslavou víry a klidu – a Mayfield ji napsal ve dvaadvaceti. Jenže už tam je semínko něčeho hlubšího. Nešlo jen o lásku, ale o víru ve změnu. A tohle semínko vyrašilo naplno ve chvíli, kdy se Curtis pustil na sólovou dráhu.
První sólovka Curtis (1970) je jako přechod z limonády na whiskey. „(Don’t Worry) If There’s a Hell Below, We’re All Going to Go“ otvírá album sirénou a beatem, který by probudil i mrtvého. Je to funky, temné, politické a přitom neuvěřitelně nakažlivé. Následují hity jako „Move On Up“ – hymna vytrvalosti, kterou dnes znají i lidi, kteří by Mayfielda jinak nikdy nehledali.
A pak přišel Super Fly (1972).
Super Fly – když hudba zachránila film
Mayfieldovo album Super Fly je paradox: soundtrack, který je slavnější než film samotný. Režisér Gordon Parks Jr. natočil klasický blaxploitation o dealerech a přežití v ghettech, ale až Curtisova hudba mu dala duši. Vlastně: svědomí.
Zatímco hlavní hrdina filmu si v klidu plánuje poslední kšeft s kokainem, Mayfieldův hlas říká: „Tohle není romantika, tohle je tragédie.“ Songy jako „Freddie’s Dead“ nebo titulní „Super Fly“ nejsou oslavou, ale varováním. A právě díky tomu je Super Fly výjimečné – hudebně i tematicky. Pár uživatelů na ČSFD to napsalo rovnou: „Film nic moc, ale soundtrack? Absolutní bomba.“
Slabší nohy, silnější hlas
V roce 1990 Curtise během koncertu zranil padající reflektor a ochrnul. Ale i z vozíku psal písničky, zpíval a mluvil o důstojnosti. Nikdy si nehrál na mučedníka – a nikdy nepřestal věřit, že hudba má sílu měnit věci.
Mayfield není jen součást soulového panteonu. Je to někdo, kdo přiměl soul přestat zpívat o zlomených srdcích a začít mluvit o zlomených systémech. A to se nedělá flitry a sborovým „oooh“. To se dělá funky beatem, ostrou kytarou a textem, co řeže jako žiletka.
Muzikant, ale i aktivista
Curtis Mayfield nebyl jen zpěvák s neuvěřitelným falzetem a citem pro groove, ale taky hlas afroamerické komunity v době, kdy bylo potřeba křičet i zpívat zároveň.
Už v dobách The Impressions nahrával písně jako People Get Ready, která se rychle stala hymnou hnutí za občanská práva. A když se vydal na sólovou dráhu, přidal tomu ještě větší tah na bránu. Jeho písně byly pořád melodické, ale teď taky syrové, osobní a naléhavé.
Na albu Super Fly (1972) to dotáhl k dokonalosti. Ten soundtrack neoslavuje "cool" život dealerů a pasáků, jako spousta jiných filmů té éry – naopak. Mayfield píše o závislosti, chudobě, policejní brutalitě a beznaději. Ale nepůsobí jako kazatel. Spíš jako člověk, co zná tu realitu zblízka a zpívá o ní proto, že už se mlčet nedá. Když zpívá “Pusherman“, slyšíš v tom svůdnost i výčitku zároveň.
Tahle jeho kombinace funkových beatů a politického obsahu byla výjimečná – zatímco James Brown zvedal pěst a Marvin Gaye zpíval What’s Going On, Curtis Mayfield psal soundtrack ke každodennímu přežívání v ghettu. Byl jemnější, ale o to palčivější.
