Když se řekne Chick Corea, zasvěcení okamžitě vědí – génius kláves, mistr improvizace a chlapík, který si jazz osahal snad ze všech stran. Elektrický jazz-rock, akustické trio, latinské vlivy, avantgarda… Nic pro něj nebylo tabu. Od 60. let až do svého odchodu v roce 2021 byl jednou z klíčových postav jazzu a jeho hra inspirovala generace muzikantů.
První krůčky a skok do světa jazzu
Armando Anthony Corea, jak zní jeho celé jméno, se narodil v roce 1941 v Massachusetts. Na klavír začal hrát už jako dítě, protože jeho táta byl jazzový trumpetista. Malý Chick se hned od začátku zajímal nejen o klasiku, ale i o jazz a latinskoamerickou hudbu.
V 60. letech začal jeho profesionální vzestup. Hrál s jazzmany jako Mongo Santamaría a Willie Bobo, což mu pomohlo dostat se do latinskoamerických rytmů, které se později staly jedním z pilířů jeho stylu. První zásadní sólová alba přišla ke konci dekády – „Tones for Joan’s Bones“ (1968) a „Now He Sings, Now He Sobs“ (1968), kde ukázal svůj cit pro moderní jazzové harmonie a nespoutanou improvizaci.
Miles Davis a fúzování žánrů
Velký zlom přišel v roce 1968, kdy Corea naskočil do kapely Milese Davise. A to už bylo něco! Hrál na elektrické piano a stal se součástí revolučního období, kdy Miles začal fúzovat jazz s rockem. Chick Corea se objevil na albech „In a Silent Way“ (1969), „Bitches Brew“ (1970), „Live-Evil“ (1971) a „On the Corner“ (1972) – deskách, které navždy změnily jazzovou historii.
Coreova hra v Davisově kapele byla hypnotická – kombinace modálních harmonií a dravé rytmiky. Sám později řekl, že Miles ho naučil přemýšlet jinak o improvizaci, a to ho posunulo do další etapy kariéry.
Return to Forever a jazz-rocková revoluce
Po odchodu od Milese Coreu lákalo prozkoumat jazz-rock ještě víc, ale chtěl to dělat po svém. Tak vznikla kapela Return to Forever. První album (1972) bylo ještě laděné do latinsko-jazzových rytmů a mělo v sobě spoustu melodické jemnosti (např. skladba „La Fiesta“). Pak ale přišla změna – elektrické syntezátory, hutný groove a jazz-rocková smršť. Alba „Hymn of the Seventh Galaxy“ (1973) nebo „Romantic Warrior“ (1976) patří k tomu nejlepšímu, co jazz-rock 70. let vyprodukoval.
Return to Forever tehdy tvořili mimo jiné basák Stanley Clarke, bubeník Lenny White a kytarista Al Di Meola – superkapela, která v té době bourala jazzové hranice.
Akustický návrat a hudební hrátky
Ačkoliv Return to Forever byli úspěšní, Corea se nikdy nenechal zavřít do jedné škatulky. V 80. letech se více věnoval akustickému jazzu a vytvářel klavírní tria nebo duety. Spolupracoval například s vibrafonistou Garym Burtonem, což vedlo k nahrávkám jako „Crystal Silence“ (1973).
Později hrál s řadou hudebních velikánů – například s Herbiem Hancockem, což bylo spojení dvou jazzových mozků na jednom pódiu. Jejich koncerty byly ukázkou čiré radosti z improvizace.
V 90. letech a dál Corea pokračoval v experimentování – jednou hrál sólové klavírní koncerty, jindy se vracel k elektrickému jazzu a syntezátorům. V roce 2008 například obnovil Return to Forever na triumfální comebackové turné.
Chick Corea jako skladatel
Jedním z jeho největších odkazů jsou skladby, které dnes patří do jazzového kánonu. Například „Spain“ – tenhle hit se stal povinnou výbavou jazzových muzikantů a jeho melodie inspirovaná Rodrigovým „Concierto de Aranjuez“ je legendární. Podobně „500 Miles High“ nebo „Armando’s Rhumba“ dokazují jeho schopnost propojit jazz s latinskoamerickými vlivy.
Mohlo by vás zajímat
Jak ho viděli hudební kritikové?
Corea byl jedním z těch, kteří se nebáli překračovat hranice. Kritikové ho oceňovali za inovace, nespoutanou kreativitu a mistrovství v improvizaci. Odborníci ho často řadili mezi největší jazzové klavíristy historie po boku Keitha Jarretta a Herbieho Hancocka.
Jednou z jeho nejsilnějších stránek byla schopnost neustále překvapovat – ať už hrál klasický jazz, avantgardu, nebo syntezátorový jazz-rock, vždy do toho vnesl něco jedinečného.
Odkaz Chicka Corei
Corea získal neuvěřitelných 27 cen Grammy a jeho vliv je cítit dodnes. Jazzoví hudebníci čerpají z jeho akordových postupů, jeho groove inspiroval spoustu kapel a jeho přístup k improvizaci je dodnes studován v hudebních školách.
Jeho odchod v roce 2021 byl velkou ztrátou, ale jeho hudba žije dál. Ať už si pustíte jeho elektrické experimenty s Return to Forever, nebo klidné akustické nahrávky, vždycky tam bude cítit jeho duše a obrovská radost z hudby.
