Miles Davis. Jméno, které je synonymem pro neustálou hudební proměnu. Zatímco jiní jazzmani si našli svůj styl a drželi se ho celou kariéru, Davis to měl přesně naopak. Jakmile měl pocit, že se něco opakuje, okamžitě otočil kormidlem jinam. Byl jazzovým chameleonem, který si nikdy nenechal svázat ruce vlastní minulostí.
Narození: 26. května 1926, Alton, Illinois, USA
Úmrtí: 28. září 1991 (ve věku 65 let), Santa Monica, Kalifornie, USA
Žánry: Bebop, cool jazz, modal jazz, hard bop, third stream, jazz-funk, fusion
Povolání: hudebník, skladatel, kapelník
Nástroje: trubka
Aktivní roky: 1944–1991
Členem skupin: The Miles Davis Sextet, Miles Davis Quintet, The Miles Davis Quartet, Miles Davis All Stars
Web: www.milesdavis.com
Začínal jako trumpetista v bebopové éře, kde hrál s Charliem Parkerem. Jenže zatímco Parkerův saxofon svištěl jako blesk a každý tón byl technická exhibice, Davis si šel jinou cestou – méně not, víc emocí. A tak přišel cool jazz. Jeho album Birth of the Cool (1949) bylo úplně jiný vesmír oproti hektickému bebopu. Méně chaosu, víc prostoru, melancholie, elegance. Bylo to jako přejít z přeplněného klubu do baru s tlumeným světlem a sklenkou něčeho silného.
Jenže Miles nebyl typ, co by zůstal stát na místě. V 50. letech sestavil legendární kvintet s Johnem Coltranem a rozjel hard bop – energičtější, ale stále elegantní verzi jazzu. Pak přišla 1959 a album Kind of Blue. Deska, která se stala synonymem pro jazzový minimalismus. Žádné složité harmonie, žádné běsnění. Jen čisté emoce, dokonalá atmosféra. Pokud někdo tvrdí, že jazz je příliš komplikovaný, ať si pustí Kind of Blue – možná ho to přesvědčí o opaku. Během té doby vydal i méně známé, ale zásadní album Sketches of Spain (1960), které spojovalo jazz s prvky španělské lidové hudby.
A zase změna. 60. léta přinesla druhý velký kvintet s Herbiem Hancockem, Waynem Shorterem a dalšími génii. Hudba se stala abstraktnější, Miles rozvolnil rytmus, začal experimentovat. A pak ho to přestalo bavit. Nastal čas na fúzi.
Koncem 60. let Davis slyšel Jimiho Hendrixe a Sly & The Family Stone a došlo mu, že jazz se musí elektrifikovat, jinak skončí v muzeu. A tak přišlo Bitches Brew (1970) – deska, která jazz proměnila na něco nového. Hluk, vrstvy nástrojů, hypnotické groovy. Jazz rock, fusion, říkejme tomu jakkoliv, ale hlavně to poslouchejme. Nebyl to jazz pro intelektuály v sakách, ale hudba, která mohla konkurovat rockovým kapelám. V této době nahrál i divoké a surové album On the Corner (1972), kterým ještě více rozšířil hranice hudby a přiblížil se k funku a africkým rytmům.
V 70. letech dál experimentoval, v 80. se po pauze vrátil a začal koketovat s popem a funky. Měl elektrickou trumpetu, nosil šílené oblečení a hrál po boku Prince. Jasně, ortodoxní jazzmani si trhali vlasy, ale Miles se nikdy neohlížel zpátky. V této dekádě vzniklo i album Tutu (1986), které s pomocí elektroniky a syntezátorů posunulo jeho hudbu do úplně nového zvuku.
Byl to hudební vizionář, který měl jednu zásadu: nikdy neopakovat sám sebe. A proto je dodnes ikonou. Ne kvůli dokonalé technice, ale kvůli tomu, že neustále hledal něco nového. A taky kvůli tomu, že jeho hudba, ať už byla jakákoliv, měla vždycky duši.
