Říká se, že jazz je hudba svobody. A pokud je to pravda, Duke Ellington byl jejím největším architektem. Byl to nejen geniální klavírista a kapelník, ale především skladatel, který proměnil jazz v umění hodné koncertních síní. Bez něj by jazz nevypadal tak, jak ho dnes známe.
Narození: 29. dubna 1899, USA Washington, D.C., USA
Úmrtí: 24. května 1974 (75 let), New York, New York, USA
Žánry: swing, dixieland
Povolání: skladatel, vedoucí orchestru, jazzový klavírista
Nástroje: klavír
Aktivní roky: 1917 – 1974
Vydavatelé: Columbia, Verve, Impulse!
Šlechtic už od školy
Edward Kennedy Ellington, jak znělo jeho rodné jméno, si vysloužil přezdívku "Duke" už na základní škole. Prý díky svému vytříbenému stylu a eleganci – prostě malý aristokrat mezi spolužáky. A elegance ho neopustila ani později, když už řídil big band a svým šarmem ovládal nejen pódia, ale i hudební svět.
Kapela, která změnila hru
Ve 20. letech minulého století byl jazz ještě v plenkách, spíš taneční než seriózní žánr. Ale Ellington viděl dál. V roce 1927 dostal se svou kapelou Washingtonians angažmá v newyorském Cotton Clubu, kde jejich hudba doprovázela kabaretní show pro smetánku. A právě tady se zrodil jeho nezaměnitelný zvuk – směs barevné orchestrální palety, bluesové hloubky a dokonalého aranžérského citu.
Skladby jako "Mood Indigo" nebo "Creole Love Call" ukázaly, že jazz nemusí být jen k tanci, ale může mít i hloubku a atmosféru. Ellington posouval hranice – místo obyčejného swingového big bandu vytvořil orchestr, který hrál hudbu s vrstvenými harmoniemi a nečekanými aranžemi.
Nezastavitelný inovátor
Duke nebyl jen kapelník, byl to vizionář. Experimentoval s formou, zvukem i emocemi. V jeho skladbách se potkával blues, gospel, klasická hudba i africké rytmy. Složil tisíce skladeb – mezi těmi nejznámějšími najdeme "It Don't Mean a Thing (If It Ain't Got That Swing)", která vlastně definovala swingovou éru, nebo "Take the 'A' Train", hymnu jeho orchestru.
Na rozdíl od mnoha jazzmanů se neuspokojil s krátkými skladbami do tří minut. Šel dál – jeho suity a rozsáhlé kompozice, jako "Black, Brown and Beige", vyprávěly příběhy afroamerické historie. Ellington se nebál pracovat s filharmonickými orchestry a vytvořit něco, co bylo na pomezí jazzu a vážné hudby.
Koncertní sály místo barů
Zatímco jiní jazzoví muzikanti hráli po barech a tanečních sálech, Ellington se postupně dostával do nejprestižnějších koncertních síní světa. Vystoupil v Carnegie Hall, hrál po Evropě, byl hvězdou na mezinárodních festivalech. A co bylo možná ještě důležitější – i když se jazz proměňoval, Ellington vždy našel způsob, jak jít s dobou.
V padesátých a šedesátých letech, kdy jazz ustupoval před rock'n'rollem, pořád skládal a hrál na plné obrátky. Album "Far East Suite" (1966) zachycuje jeho inspiraci cestami po Blízkém východě a Asii, zatímco "The Sacred Concerts" spojuje jazz s duchovní hudbou.
Odkaz, který nezmizí
Duke Ellington zemřel v roce 1974, ale jeho hudba zůstává nesmrtelná (i zásluhou Duke Ellington Orchestra, který stále koncertuje). Byl jedním z těch, kdo dokázali jazz povýšit na opravdové umění – stejně jako Beethoven nebo Stravinskij v klasické hudbě. Bez něj by jazz nebyl tím, čím je dnes.
Ať už jste milovníky swingu, bebopu, nebo moderního jazzu, Ellington je někde v jeho DNA. A to je možná ta největší pocta, jaké se může hudebníkovi dostat.
Takže víte co? Nalejte si sklenku něčeho dobrého, vypněte mobil, pohodlně se usaďte a nastavte uši 😉
zdroj: Poledňák, Ivan: Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby