Rock/Rn’R

Některé písně nezestárnou. Jen časem ještě víc zamlží, co vlastně znamenají. A Whiter Shade of Pale od Procol Harum je přesně takový případ – skladba, která se vynořila z barokního oparu roku 1967 a od té doby se vznáší nad rockovou historií jako varhanní duch s perem básníka v jedné ruce a acidem v druhé.

V roce 1966 se v Londýně sešli tři hudebníci, kteří měli jedno společné: nikdo z nich už nechtěl hrát v kapele, kde by musel dělat kompromisy. Eric Clapton byl tehdy modlou každého, kdo si kdy koupil elektrickou kytaru (a nejmíň jeden fuzzbox), Jack Bruce měl basu naladěnou na revoluci a Ginger Baker seděl za bicími s energií člověka, který by radši bubnoval do hořícího sudu, než držel tempo na hajtku. Když se tihle tři dali dohromady, vznikla kapela, která se hrdě nazvala Cream — protože byli „the cream of the crop“. Jo, skromnost zůstala za dveřmi.

Kdyby existovala hudební liga smutných klaunů, Roy Orbison by v ní byl kapitánem, mágem a zároveň tím největším trpitelem. Muž s černými brýlemi, hlasem jako z nebe a životem, který by vydal na tucet country balad. Pojďme se podívat, proč tento "Big O" (jak mu přezdívali kamarádi jako Elvis nebo The Beatles) zůstává králem melancholie i 35 let po své smrti.

Některé kapely se rozpadají, jiné se transformují a pak jsou tu ty, které jedou dál jako nesmrtelná značka – i když z původní sestavy už většinou nezůstalo zhola nic. Ale co na tom, když tyhle legendy pořád dokážou rozproudit krev v žilách? V Česku se na jejich koncerty specializuje agentura Brnokoncert, která nám pro letní sezónu přichystala hned tři velká jména. Takže pozor, protože nostalgie dostane pořádnou dávku rockové energie!

Pokud Beatles byli slušní hoši, které byste bez obav představili své babičce, Rolling Stones byli přesný opak. Divočejší, syrovější, drzejší – přesně takovou kapelu chtěl Andrew Loog Oldham, když si v roce 1963 vzal partu londýnských bluesových nadšenců pod svá křídla. Chtěl vytvořit kapelu, která bude kontrastem k uhlazeným Beatles, a když narazil na Micka Jaggera, Keitha Richardse, Briana Jonese, Charlieho Wattse a Billa Wymana, okamžitě v nich viděl ideální materiál na ikony rebelství. Vzal je pod svá křídla a začal z nich budovat rock’n’rollové fenomény.

Angie Stone, významná osobnost světové hudební scény, tragicky zemřela 1. března 2025 při automobilové nehodě poblíž Montgomery v Alabamě.  Bylo jí 63 let. Její hudební kariéra, která začala v gospelových sborech a pokračovala přes hip-hopové trio The Sequence až po úspěšnou sólovou dráhu v žánrech soulu a R&B, zanechala nesmazatelnou stopu v hudebním průmyslu.

Česká rocková scéna měla a má své hvězdy, to je jasné. Ale vedle nich existuje spousta muzikantů, kteří sice nejsou tolik vidět, ale jejich vliv je obrovský.  A Ota Petřina je nepopiratelně příklad druhého případu. Tenhle nenápadný chlapík s kytarou a hustými dlouhými vlasy, které si kdysi v dobách totality odmítl nechat ostříhat (což mu vyneslo zákaz veřejného hraní), byl hnací silou mnoha zásadních desek české hudební scény 70. a 80. let. Nejenže tvořil hudbu, ale jeho texty a aranžmá dávaly skladbám zcela jiný rozměr.

Nejdřív si dáme malé opáčko. Co vám říká „Superstition“ nebo dojemná „I Just Called to Say I Love You“? Jestli vám okamžitě naskočilo jméno Stevie Wonder, gratulujeme – patříte mezi ty, kteří jeho vlivu neutekli. Ale tenhle chlapík je mnohem víc než jen pár megahitů. Jeho hudební cesta je příběh neuvěřitelného talentu, nekonečné kreativity a nezapomenutelných alb, která změnila tvář soulu, funku a popu. Takže pojďme na to – jak se z malého kluka, který od narození neviděl, stal jeden z největších hudebníků všech dob?

Jimi Hendrix nebyl pouhým kytaristou, byl zjevením. Jeho hra, divoká a nezkrotná, proměňovala kytaru v nástroj, který doslova křičel. Levák hrající na pravoruký nástroj, mistr wah-wah pedálu, který, když mu jeho hraní připadlo málo ohnivé, kytaru polil benzínem a zapálil – Hendrix rozděloval publikum. Jedni ho zbožňovali, jiní nechápavě kroutili hlavou. Jak to říkal Keith Richards? „Jimi byl jak z jiný planety. Hrál věci, o kterých jsme ani netušili, že existují.“

The Shadows byli víc než jen doprovodná kapela Cliffa Richarda – byli mistři instrumentální hudby, kteří ovlivnili celou generaci kytaristů. Ale tahle britská banda má na triku mnohem víc než jen roli doprovodné kapely. Pojďme se mrknout na jejich vlastní pecky, kterými obohatili hudební scénu, a na to, jak se jejich muzika dostala až na filmová plátna.

Když se v roce 1969 dali dohromady David Crosby, Stephen Stills a Graham Nash, vypadalo to jako splněný sen všech, kdo milovali krásné vokální harmonie. A když se k nim později připojil Neil Young, dostal tenhle sen i pořádnou dávku syrové energie a nepředvídatelnosti. Crosby, Stills & Nash (a někdy Young) nebyli jen kapela, ale spíš časovaná bomba plná talentu, ega a nekonečných konfliktů.

Smrtící virus známý jako „Captain Trips“ vyhladí většinu světové populace. Ti, kteří přežijí, jsou vedeni zvláštními sny – buď k dobrosrdečné Matce Abagail do Nebrasky, nebo k démonickému Randallu Flaggovi do Las Vegas. Společnost se znovu formuje do dvou táborů – světla a temnoty – a schyluje se k finální konfrontaci mezi těmito silami. To jen na úvod, kdybyste nevěděli, o čem je v téhle recenzi řeč.

CBGB: Kolébka punku (2013)

Randall Miller natočil film o zrodu punku v kultovním newyorském klubu CBGB. A udělal z punku něco, co se dá strávit u večeře. Alan Rickman jako majitel klubu Hilly Kristal je docela fajn, ale chybí mu ta správná dávka cynismu a drzosti. Prostředí klubu je sice věrné, ale chybí mu věrohodně špinavá, nebezpečná atmosféra, která k punku neodmyslitelně patří. A ty komiksové vložky? To jako vážně? To má být jako vtipné? Nebo snad umělecké? Ani jedno nefunguje.

Rocková hudba druhé poloviny šedesátých a sedmdesátých let připomíná složitou chemickou reakci, v níž se prvky různých žánrů neustále mísily, rozkládaly, mutovaly a vytvářely nové sloučeniny. Co začalo jako bouřlivá exploze rock’n’rollu a beatové hudby, se postupně rozvětvilo do fascinujícího spektra stylů. Každý z nich měl své osobité ingredience a nezaměnitelný zvuk. Jaké tedy byly hlavní složky této hudební laboratoře?

Co vám říká jméno Vladimir Cosma? Nic? Ani skladba "David's Song (Who'll Come With Me)"? Někteří z vás už možná zbystřili. A když k tomu přihodíme ještě "Kelly Family", vzpomene si skoro každý.