Smrtící virus známý jako „Captain Trips“ vyhladí většinu světové populace. Ti, kteří přežijí, jsou vedeni zvláštními sny – buď k dobrosrdečné Matce Abagail do Nebrasky, nebo k démonickému Randallu Flaggovi do Las Vegas. Společnost se znovu formuje do dvou táborů – světla a temnoty – a schyluje se k finální konfrontaci mezi těmito silami. To jen na úvod, kdybyste nevěděli, o čem je v téhle recenzi řeč.
Jsme skalní fanoušci Stephena Kinga, takže naše pojednání se týká filmu natočeného podle jeho románu Svědectví (The Stand). A začneme pořádným hejtem (prostě si nemůžeme pomoct :-)) Záměrně totiž budeme ignorovat verzi, kterou v roce 2020 vysílal Paramount+. Kdyby vás zajímalo proč, tak protože si s předlohou neomaleně vytírá... víte co. Ať už jde o děj nebo rasově/genderově korektní casting - tím vším se od Kingovy předlohy na míle vzdaluje.
Nene, my se zaměříme na čtyřdílnou TV minisérii z roku 1994. Ani ona samozřejmě není dokonalá, například obsazení Fran Goldsmith (Molly Ringwald) považujeme za přešlap. Ale Gary Sinise v roli Stu Redmana nebo Adam Store jako Larry Underwood jsou výbornou volbou. A oba představitelé Dobra/Zla Ruby Dee (Mother Abagail)/Jamey Sheridan (Randall Flag) jako by z románu přímo vyskočili. Ray Walston v roli Glena Batemana nás vysloveně baví (mimochodem – Gary Sinise a Ray Walston se před kamerou setkali už o dva roky dřív ve filmu "O myších a lidech"), No a cameo role autora předlohy (postava Teddy Weizak) je pak veselou perličkou.
Takže rádi oželíme moderní digitální efekty, smíříme se s nízkorozpočtovým lookem výměnou za srozumitelný děj i postavy věrné předloze, a hlavně si vychutnáme oldschoolový soundtrack.
W.G. Snuffy Walden sice není jméno, které by se vám automaticky vybavilo při zmínce o ikonických filmových skladatelích, ale v televizním světě si své místo rozhodně vydobyl. Jeho rukopis je nenápadný, ale funkční – žádná přepálená orchestrální epika, žádné přehnaně dramatické smyčce, ale spíš citlivě vystavěná atmosféra, která posouvá děj přesně tam, kam potřebuje. Žánrově se soundtrack pohybuje někde na pomezí mezi country a rockem, většinou v úsporné instrumentaci.
Titulní motiv minisérie je typickým příkladem jeho stylu – nenápadná, ale silná kytarová linka, která podkresluje putování postav napříč zpustošenou Amerikou. Má v sobě něco melancholického, ale zároveň i jakousi naději, což dokonale odpovídá příběhu. Po světě sice právě prošel smrtící supervirus, ale přesto zbývá prostor pro nové začátky… a pro kvalitní hudbu.
A pak jsou tu samozřejmě dvě písně, které fungují jako trefně zvolené hudební značky. Don’t Fear The Reaper od Blue Öyster Cult zazní v momentě, kdy se epidemie definitivně vymkne kontrole, a pokud bychom měli vybrat skladbu, která by sloužila jako soundtrack k apokalypse, tak tahle je jasným favoritem. Syrový riff, hypnotický vokál, a když přidáme děsivý kontext scén, ve kterých zaznívá, mrazí z ní ještě víc. (A ne, žádné vtípky o kravském zvonci, tohle není Saturday Night Live.)
Druhou peckou je Don’t Dream It’s Over od Crowded House, která přichází v momentě, kdy si zbytky přeživší civilizace začínají uvědomovat, že jejich svět už nikdy nebude stejný. Tady se minisérie vytáhla – místo dramatického orchestru nebo laciné srdceryvné balady servíruje píseň, která je něžná, ale zároveň plná melancholie. Jakmile se rozezní, člověk si uvědomí, jak moc se všechno změnilo, a ta tíha dopadne i na diváka.
Waldenova hudba pak celý příběh drží pohromadě. Jeho soundtrack je nenápadný, ale přesně mířený, žádné přehnané emoce, jen kytarové motivy, které podtrhují postapokalyptickou atmosféru. Funguje to.
Když to shrneme – minisérie Svědectví z roku 1994 sice nese známky televizního rozpočtu devadesátých let, ale v mnoha ohledech pořád funguje lépe než její modernější nástupce. A soundtrack? Ten je součástí jejího kouzla. Nenápadný, ale silný. Přesně jako příběh, který doprovází.
