Zapomeňte na školní výklady katechismu. Kevin Smith v roce 1999 vytáhl z rukávu film, který se s náboženstvím nemazlí – a právě tím mu vzdává největší poctu. Dogma je jako rozhovor s opilým kazatelem v zadní části baru: drzý, sarkastický, ale zatraceně trefný. A když vás přestane bavit, nastoupí Alanis Morissette jako Bůh – protože proč by ne?
O čem to vlastně je?
Dva padlí andělé, Bartleby (Affleck) a Loki (Damon), se chtějí vrátit zpátky do nebe díky díře v církevní logice – netuší ale, že tím ohrozí samotnou existenci světa. Jejich plán může zastavit jediná žena: skeptická Bethany, která má s Bohem genetické spojení (doslova). Pomáhají jí dva proroci z New Jersey (Jay a Silent Bob), třináctý apoštol Rufus (Chris Rock), anděl Metatron (Alan Rickman) a bývalá múza Serendipity (Salma Hayek). Proti nim stojí Azrael (Jason Lee) a Pekelná trojčata. A k tomu démon z expozice z hovínek – protože Smith nikdy nešel pro vulgaritu daleko.
Herecký kánon: andělé, apoštol a Alan Rickman
Ben Affleck a Matt Damon tu sehráli jeden z nejzábavnějších (a nejdivnějších) duetů svých kariér. Bartleby a Loki nejsou jen padlí andělé – jsou to unavení byrokraté věčnosti, kteří postupně ztrácejí morální brzdy. Loki, bývalý Anděl smrti, si očistu představuje jako hromadné masakry v obchodních centrech. Bartleby se utápí ve spravedlivém hněvu, který se postupně mění v arogantní náboženskou fanatičnost. Společně připomínají kombinaci biblické apokalypsy a sitcomu o kamarádech na tripu.
Chris Rock jako Rufus, třináctý apoštol, který byl z dějin vyškrtnut jen proto, že je černoch (a to sám tvrdí s hořkým vtipem), přináší do filmu potřebný hlas sarkastického komentátora. Nehřeší ani tak tělem, jako tím, že si dovoluje mluvit o věcech, které jsou „mimo oficiální verzi“.
– Jo, ten negr mi dluží dvanáct babek!
Salma Hayek jako Serendipity je snad jediná nadpřirozená bytost, která působí skoro civilně. Bývalá múza, která teď pracuje v baru, si drží přirozený půvab a šarm, ale pod nimi je frustrace z toho, že kreativní jiskra přestala fungovat. I tak mají její múzovské promluvy pořád sílu – i kdyby měla inspirovat jen tancem u tyče.
Linda Fiorentino jako Bethany má tu nejméně komickou roli ve filmu – a právě díky tomu drží celý ten chaos pohromadě. Je unavená, skeptická, duchovně vyhořelá, ale přesně to z ní dělá ideální postavu pro pouť, která má přepsat dějiny vesmíru. Její cynismus je zemský, ale její cesta se dotýká nebes.
A pak je tu Metatron.
Alan Rickman. Nevrlý, ironický, výsměšný – ale i něžný v těch nejnečekanějších chvílích. Jako nebeský hlas Boha, který nemůže promlouvat přímo (lidem by explodovaly hlavy), přináší do filmu inteligenci, jemnost i štiplavost. Není to ten anděl, který vám přinese růži – spíš vás šťouchne loktem do žeber. A pak vám objedná panáka. Rickman má dar, že každou svou větu posílá jako šíp přesně tam, kde to diváka bodne – nebo zahřeje. V Metatronovi dal božskému hlasu lidský vtip i trpkost. A taky rezignovaně svěšená křídla.
Víra vs. náboženství – a co na to Kevin Smith?
Smith v Dogma nehledá odpovědi, ale ptá se nahlas – a dovoluje si zpochybňovat věci, které se obvykle říkají šeptem. Víra tu není předmětem posměchu, ale něčím, co je třeba vyprostit z lepkavých vrstev dogmat, institucí a falešné morálky. Smith miluje své postavy – i když jsou sprosté, pochybující, opilé nebo přemoudřelé. Právě v jejich nedokonalosti je to, co dělá Dogma tak lidským – a vlastně dost spirituálním.
A soundtrack?
Jako v mnoha případech, i tady si ho můžeme rozdělit na dvě části. Hudební podkres je dílem autorské dvojice Howard Shore a Scott Gordon. Má ve filmu výraznou roli: podtrhuje duchovní témata i absurdní momenty (Mooby The Golden Calf) a často pomáhá udržet film na hranici mezi parodií a skutečným duchovním hledáním. Kde nestačí instrumentace, pomohli si tvůrci (většinou) retro peckami, jako je Magic Moments nebo Candy Girl. A s nejabsurdnějším momentem vyrukuje film hned na začátku: Scéna, kde si Bůh (ve velmi křehké lidské podobě Johna Doe Jerseyho) v naprosté blaženosti brouká „Ódu na radost“ z Beethovenovy Deváté symfonie, zatímco si užívá výhled na oceán… a pak ho během pár vteřin zmlátí Pekelná trojčata? Čirá sarkastická genialita.
Je to nádherný příklad toho, jak Kevin Smith umí balancovat mezi posvátným a profánním. Z duchovní hymny se stává groteskní podkres k brutálnímu útoku, a z Boha člověk, který v danou chvíli působí až směšně bezmocně. Přitom ale humor nikdy nepůsobí lacině – naopak, zanechává v divákovi podivnou směs dojetí, šoku a pobavené rozpačitosti.
Proč by to mělo zajímat čtenáře RetroVibes?
Protože Dogma má všechno: soundtrack s kouzlem nadhledu, myšlenky, které vás donutí přemýšlet i nad pivem, a figury, které mluví jako z vašeho vnitřního monologu. A protože víra není jen o tom, co se děje v kostele – ale i o tom, jak přežít vlastní pochybnosti a přitom neztratit smysl pro humor. Tahle komedie je svérázná liturgie pro každého, kdo někdy zvedl oči k nebi a řekl: „Fakt, Bože?!“
P.S. Co nenajdete v oficiálním soundtracku:
