Uprostřed hlubokých lesů, polonahý výrostek ozbrojený jen nožem skolí jelena a za pohledů svých pěti mladších sourozenců sní jeho játra. Syrová, samozřejmě. Tímto rituálem překročil práh dospělosti. Nic tak výjimečného? Krvavé obřady kdysi patřily k dospívání na mnoha místech světa. Jenže… máme jednadvacáté století.
Ne, nezačíná horor. Začíná film Captain Fantastic (Tohle je náš svět), který se sice jmenuje jako marvelovka, ale místo explozí nabízí tichý výbuch – přímo v hlavě. Tohle je road movie, kde se místo bouraček řeší výchova, místo superschopností se trénuje přežití, a místo srdceryvného happy endu dostanete poctivou porci nejistoty. Film, který je zároveň kritikou i obhajobou alternativního způsobu života. A co víc – s odzbrojující lehkostí balancuje na hraně mezi dojetím a absurditou, aniž by sklouzl k moralizování.
Zpočátku sledujeme mikrosvět pozoruhodné rodinky, v níž si buď nadšeně řeknete „jo, takhle bych chtěl vychovávat děti!“, nebo si pomyslíte „jo, takhle bych si děti nikdy vychovávat nenechal!“. Otec Ben (Viggo Mortensen) má totiž svérázný přístup – jeho potomci absolvují nonstop výcvik přežití kombinovaný s intenzivním vzděláváním. Žádné smartphony, žádná televize, k jídlu jen to, co si uloví (a vyvrhnou), a večer místo pohádky čtou Eliota nebo Plancka. Takhle nějak by to asi vypadalo, kdyby skautský tábor režíroval Noam Chomsky.
Jenže pak se do jejich uzavřeného světa vlomí civilizace. Matka dětí zemře – a její přání, aby měla buddhistický pohřeb bez katolických ceremonií, zůstává nevyslyšeno. Ben sbalí celou svou armádu do školního autobusu přezdívaného „Steve“ a vyráží napříč Amerikou. Cíl? Zvrátit klasický pohřeb a splnit ženino poslední přání – bez rakve, bez růžence, zato s plameny.
Tohle není výlet do zábavního parku. Je to frontální náraz dvou světů. V jednom vládne filosofie, kompas a nože na opasku. V druhém YouTube, Pop-Tarts a názor, že děti mají hlavně chodit do školy. K první srážce dojde hned v supermarketu: Ben simuluje infarkt, aby děti mohly během zmatku uniknout se zbožím bez placení. Pro něj trénink v boji se systémem. Pro nás první náznak, že tohle nebude feel-good story.
Nejsilnější momenty přicházejí ve chvílích, kdy se Benovo přesvědčení střetává s realitou. Nejstarší syn Bodevan, který zvládne rozebrat Dostojevského do šroubku, netuší, jak říct dívce, že se mu líbí. A když se Ben pohádá se svou sestrou kvůli tomu, že její děti sice chodí do školy, ale neznají Listinu práv, začíná být jasné, že tahle rodinná válka se nevyřeší ani debatou, ani lukem.
Vrchol přichází na pohřbu – kdy rodina v svérázném oblečení s přesností chirurgického nože rozpitvá všechna biblická klišé. A finále? Kremace podle přání zesnulé a vsypání popela do záchodové mísy. V tu chvíli pochopíte, že Captain Fantastic je nejen o vzdoru, ale taky o smíření. Ben si uvědomí, že ideály a disciplína nestačí. Děti potřebují víc než manifest. Potřebují i volbu. A možná i trochu wi-fi.
Hudba mezi stromy
Soundtrack není jen kulisou. Skladba Sweet Child o’ Mine v akustickém podání zazní přesně v momentě, kdy už žádná slova nestačí – během pohřební hranice. Z rockové hymny Guns N' Roses se stává tichá modlitba. Je to jako když někdo vezme dynamit a udělá z něj svíčku.
Vedle toho ambientní motivy od Alexe Somerse (spojence Jónsiho ze Sigur Rós) podmalovávají každý krok v mechu, každý pohyb větví. Když pak svět Bena a jeho dětí začne kolabovat, hudba přidá na intenzitě. Ale nikdy nehuláká. Jen tiše pulsuje, jako tep pod kůží.
Hudba tady není jen pozadím. Je to kompas. A právě díky ní Captain Fantastic není jen film pro „lesní filozofy“ nebo „městské pokrytce“. Je to hluboce lidský příběh o výchově, svobodě, odpovědnosti – a o tom, že žádný rodič nemá plán. Jen někteří si to přiznají dřív než ostatní.
