Pro řadu československých muzikantů nebyli King Crimson inspirací ve smyslu „tak tohle si taky zahrajeme“. Spíš to bylo: „Tak takhle hluboko se dá jít?“
Zrození „krále karmínového“
V roce 1968 dali vzniknout projektu jménem King Crimson kytarista Robert Fripp a multiinstrumentalista Ian McDonald. Byla to doba, kdy se rock začal rozhlížet po vážné hudbě, jazzu a avantgardě a zjišťoval, že tříakordová písnička není jediná cesta.
Hlavním cílem King Crimson je dát anarchii organizační princip, využít skrytou sílu chaosu a umožňovat odlišným vlivům, aby na sebe vzájemně působily...
—Robert Fripp, 1969
Debut In the Court of the Crimson King vyšel v roce 1969 a okamžitě způsobil poprask. Nešlo jen o slavnou titulní skladbu s mellotronovým chórem, ale o celkovou atmosféru – monumentální, temnou, dramatickou. Kritici mluvili o přelomové desce. Publikum bylo rozdělené: jedni fascinovaní, druzí lehce vyděšení.
Ve stejném období vznikaly i další pilíře progresivního rocku: Yes s jejich symfonickou rozmáchlostí, Genesis s teatrální poetikou Petera Gabriela, Pink Floyd, kteří postupně přecházeli od psychedelie ke konceptuálním monumentům. King Crimson stáli trochu stranou. Byli méně éteričtí než Pink Floyd, méně romanticky virtuózní než Yes a méně pohádkově narativní než Genesis. Jejich hudba působila chladněji. Přísněji. Jako kdyby místo fantasy malovali technický výkres. A právě tahle přísnost byla pro mnohé muzikanty magnetická.
Od lyrismu k přísnosti: Larks’ a Red
Debut In the Court of the Crimson King ovlivnil hlavně ty, kteří hledali monumentální melodiku a symfonický rozmach. Mellotronové plochy, epické pasáže, melancholie. Jenže skutečný otřes přišel o pár let později. Éra alb Larks' Tongues in Aspic a Red přinesla něco jiného: tvrdost, rytmickou přísnost a zvukovou geometrii. Tady už nešlo o romantiku. Šlo o konstrukci.
Skladby jako „One More Red Nightmare“ nebo „Starless“ ukázaly, že rock může fungovat jako architektura napětí. Opakující se figura, vrstvení, postupná gradace, a pak výbuch. Minimum exhibice, maximum koncentrace. Právě tahle fáze silně rezonovala u kapel, které chtěly rock zbavit bluesového klišé a postavit ho na jiných základech.
Typickým příkladem je Progres 2. Jejich projekt Dialog s vesmírem nepůsobí jako kopie Crimson. Ale duch „Red“ je v něm cítit: komplikovaná rytmika, temná energie, důraz na strukturu místo písničkové líbivosti.
To není plagiát. To je absolvovaný kurz.
Geometrie zvuku za oponou
Frippova kytara nebyla o sólech v klasickém slova smyslu. Byla o přesnosti. O úhlech. O napětí mezi tóny. O tom, že riff může být matematický a přesto fyzicky působivý. Pro československé muzikanty to znamenalo jediné: nestačí umět hrát. Je třeba přemýšlet. Ne každý měl technické zázemí nebo aparát, aby mohl jít stejnou cestou. Ale princip se přenesl:
- rocková skladba může mít strukturu vážné hudby,
- rytmus může být hlavní dramatickou silou,
- repetice nemusí být nuda, ale prostředek k vybudování tlaku,
- temnota není póza, ale estetická volba.
I kapely, které zůstaly víc „písničkové“, musely reagovat na to, že někde existuje laťka, která se jmenuje King Crimson.
Vliv bez kopírování
Je snadné hledat konkrétní melodické podobnosti. Internet to miluje. Mnohem zajímavější je ale vliv myšlenkový. King Crimson naučili celou generaci hudebníků jednu věc: že rock nemusí být jen zábava. Může být náročný, nekomfortní, intelektuální – a přesto silný.
Za železnou oponou to mělo ještě jeden rozměr. Poslech takové hudby byl malým aktem vzdoru. Ne politického v prvním plánu, ale estetického. V prostředí, kde se preferovala přehlednost a kontrola, byla tahle hudba komplikovaná a svobodná. A to bylo nakažlivé.
Frippův přístup k hudbě byl v podstatě etický. Jak sám prohlásil: „Každá skupina, která pracuje společně, musí mít společný cíl. A když tento cíl sdílíte a všichni se na něj primárně soustředíte, věci se mohou začít hýbat.“ Právě tahle absolutní soustředěnost na společný výsledek byla pro československé muzikanty školou, která jim pomáhala přežít v mantinelech tehdejší doby a neztratit přitom tvůrčí integritu.
Proč se k nim vracet dnes?
Dnes už není problém si během dvou kliknutí pustit celou diskografii. Tajemství zmizelo. Zůstala hudba. A zůstává otázka: kolik současných kapel má odvahu být tak přísných samo k sobě, jako byli King Crimson v letech 1972–74? Možná právě proto má smysl se k nim vracet. Ne z nostalgie, ale jako k měřítku.
Odkaz King Crimson ale nezůstal v archivech. Žije dál v projektech, které se nebojí na tuhle školu preciznosti navázat. Důkazem je aktuální projekt BEAT, kde se původní členové Adrian Belew a Tony Levin spojili s giganty jako Steve Vai a Danny Carey, aby znovu oživili ducha 80. let. Ukazuje se, že ta ‚vysoká škola rockové kompozice‘ má stále otevřeno – a její lekce jsou dnes stejně intenzivní jako před padesáti lety.
