Nejslavnější „kamenná tvář“ televize
Ed Sullivan nebyl bavič. Nebyl to showman. Nebyl to ani člověk, který by měl rytmus v těle. Byl to novinář s lehce prkenným postojem, podivným držením těla a výrazem, který by dnes internet bez milosti proměnil v meme. A přesto se stal jednou z nejznámějších osobností showbusinessu.
Jeho pořad začínal v roce 1948 pod názvem Toast of the Town a byl přesně tím, co Amerika po válce chtěla: moderní estrádou pro celou rodinu. Sullivan působil jako přísný, ale spravedlivý strýček, který vám v neděli večer v obýváku představí svět — a vy mu za to budete důvěřovat.
Formát vycházel z vaudeville. V jednom díle jste mohli vidět:
- The Beatles (nebo The Rolling Stones, případně The Doors)
- žongléry s talíři
- italskou loutku Topo Gigia
- operní árii
- a balet
„Variety show“ v nejlepším slova smyslu. Každý si našel to svoje a nikdo nemohl říct, že by odcházel ochuzen.
Razítko na slávu: Brána do Ameriky
Vystoupit u Sullivana neznamenalo „být v televizi“. Znamenalo to být potvrzenou hvězdou. Pro britské kapely to byl doslova pas do USA. Nedělní večer měl téměř rituální charakter. Rodiny seděly u obrazovek od dětí po babičky. Pokud vás Ed po vystoupení pochválil, druhý den jste si mohli rovnou objednat větší šatník — ten starý by vám fanoušci roztrhali.
Ale Sullivan nebyl jen neutrální konferenciér. Měl páteř. Když se ho sponzoři snažili tlačit k tomu, aby do pořadu nezval černošské umělce, reagoval přesně opačně. The Supremes pozval šestnáctkrát. V době, kdy se v mnoha státech USA černí a bílí nesměli ani dotknout, si s černošskými umělci na konci vystoupení běžně podával ruku nebo je poplácal po zádech. Pro část publika na Jihu šok.
Pro rovnoprávnost malý televizní krok, ale velký symbolický skok.
(Této kapitole se věnuje i dokument To nejlepší na neděli: Neznámý příběh Eda Sullivana režiséra Sacha Jenkins.)
Když „estráda“ přestala stačit
Konec 60. let byl pro rodinnou variety show trochu jako nástup punku pro operetu. Svět se změnil. Hippies, Vietnam, Woodstock. Generační propast už nešlo přemostit akrobatem a operní árií. V roce 1971 stanice CBS pořad zrušila. Ne kvůli dramatickému propadu sledovanosti — ale kvůli demografii. Inzerenti chtěli mladé publikum. A to už prkenný Ed s talíři a baletem úplně neoslovoval. Skončila éra, kdy se celá rodina bez hádky shodla na jednom programu.
Živě, bez záchranné sítě
Hudba se hrála živě. Orchestr Raye Blocha přepínal v řádu vteřin z operetního doprovodu na rock’n’roll nebo swing. Žádný playback. Žádné druhé pokusy. Dnešní producent by u toho pravděpodobně potřeboval kyslíkovou masku. A pak tu byly momenty, které se zapsaly do dějin televizní rebelie:
- The Doors a jejich „Light My Fire“. Jim Morrison slíbil, že vynechá slovo „higher“. Nevynechal. Naopak ho zazpíval s ještě větší chutí. Výsledkem byl zákaz vstupu do budovy.
- The Rolling Stones museli změnit „Let’s Spend the Night Together“ na cudnější „Let’s Spend Some Time Together“. Mick Jagger při tom demonstrativně protáčel oči.
Ed Sullivan důsledně fungoval jako cenzor mravů — kterého rockeři zároveň potřebovali i nenáviděli.
Edův první kontakt s rock’n’rollem
Ed Sullivan původně prohlásil, že Elvis Presley je pro jeho rodinnou show příliš „vulgární“ a že ho tam nikdy nepozve. Jenže pak viděl, jak mu u konkurence (Steve Allen) roste sledovanost, a jako správný byznysmen otočil.
Když Elvis v roce 1956 konečně dorazil, Ed byl sice v nemocnici po autonehodě (zastupoval ho Charles Laughton), ale pro třetí vystoupení už tam byl osobně. Traduje se, že když viděl ty kroutící se boky „naživo“, vypadal, jako by právě spolkl citron. Přesto na konci show do mikrofonu s naprosto nehybnou tváří prohlásil: „Tohle je slušný, fajn kluk.“ Tím Elvisovi vystavil „certifikát mravopočestnosti“ a v podstatě ho legalizoval pro americké obýváky.
Večer, kdy se zastavila Amerika
Když u Sullivana poprvé vystoupili The Beatles, sledovanost atakovala historické rekordy a podle dobových zpráv v celé zemi prudce klesla kriminalita mladistvých. Všichni byli u televize. Symbolický detail: epizoda s Beatles byla poslední černobílá. Po nich už se pořad vysílal barevně. Jako by s nimi definitivně přišla nová éra.
A malá ironie na závěr
Když v roce 1971 v newyorském Studiu 50 spadla opona za poslední epizodou, zdálo se, že nablýskané rodinné estrády definitivně prohrály s rockovým hlukem a dlouhými vlasy. Historie má ale smysl pro humor.
Ve stejném roce se v Československu poprvé rozsvítila světla Televarieté. Americký divák, kterému začali chybět artisté a mluvící loutky, měl teoreticky jediné řešení: po vzoru Deana Reeda emigrovat do socialistického bloku 😀. Tady by mohl dál sledovat milovaný formát — jen místo Eda Sullivana by ho večerem provázeli Bohdalová s Dvořákem. Hudba sice byla krotší, ale cirkusová pestrost zůstala v obývácích zakonzervovaná na dalších dvacet let.
