I méně pozorný divák si všimne, že je s ním od začátku lehce manipulováno. Jenže způsob, jakým to film dělá, netlačí na pilu tak okatě, aby se člověk cítil jako oběť citového vydírání. Dialogy mezi Tonym a Shirleym jsou vtipně napsané, jiskří to mezi nimi víc než kabely pod kapotou jejich Cadillacu a občas se přistihnete, že se smějete nahlas – a to i ve chvíli, kdy by vám správně mělo být spíš úzko.
Možná až příliš lehce (na závažnost tématu) plynoucí road movie. Možná až příliš očekávatelný vývoj. Ale pokud v sobě na dvě hodiny umlčíte filmového kritika-amatéra a dovolíte si prostě sledovat příběh, nebudete litovat. Zápletka je vlastně prostá:
Barový vyhazovač a drobný podvodníček Tony „Pysk“ Vallelonga (Viggo Mortensen) přijde o práci. Protože má mezi newyorskými Italy pověst chlápka, který dokáže vyřešit každou šlamastyku (a klidně u toho někomu zlomit nos), najímá si ho jako řidiče a bodyguarda slavný černošský klavírista Dr. Don Shirley na turné po státech amerického Jihu 60. let. Shirleyho ztvárnil Mahershala Ali a za roli si odnesl Oscara – nikoli z milosti.
Tony je horkokrevný, nepříliš vzdělaný, co se etikety týče spíš prototyp burana, ale o to mazanější. Nade vše miluje svou ženu (Linda Cardellini) a smažená kuřata. Dr. Don je jeho pravý opak: kultivovaný génius s přejemnělými mravy, vytříbeným vkusem a pevnými zásadami. A také – přiznejme si to – lehce povýšený snob. Zpočátku to mezi nimi jiskří hlavně proto, že oba jsou tvrdohlaví až běda. Jenže jak přibývají kilometry na tachometru jejich naleštěného Cadillacu, oba muži zjišťují, že těch skutečně podstatných rozdílů mezi nimi zas tak mnoho není.
Protože jde o dramedii, absurdity rasismu jsou často ukázány v tom nejabsurdnějším světle. Italský imigrant Tony štítivě vyhazuje do koše skleničky, z nichž pili černošští řemeslníci, aby si o pár scén později vyslechl, že „Italové jsou beztak poloviční negři“. Dr. Don, kultivovanější než jeho jižanské publikum, strnule naslouchá zdůvodnění, proč nesmí použít stejnou toaletu jako bílí nebo povečeřet v restauraci, kde sice smí zahrát hostům, ale rozhodně si tam nesedne ke stolu. Retro má zkrátka své limity.
Násilí nikdy nevyhrává, Tony. Vyhrává se důstojností. Důstojnost vždycky zvítězí.
—Don Shirley
Když horkokrevného Itala hraje poloviční Dán
Viggo Mortensen musel obětovat svou „železnou“ kondici, kterou si vypěstoval ve svém předchozím filmu "Tohle je náš svět". Pro Tonyho údajně přibral kolem dvaceti kilogramů, aby odpovídal režisérově představě. V rámci přípravy přijal i pozvání do rodiny Vallelongových na pravou italskou večeři. Aby nepůsobil nezdvořile, snědl vše, co mu nabídli. Problém byl jen v tom, že za každým talířem následoval další chod. A další. A další. Po šesti hodinách hodování herec nasedl do auta, povolil pásek, sklopil sedačku a hodinu jen tiše sténal. Metodické herectví má různé podoby.
Mahershala Ali
Role Dona Shirleyho je na hony vzdálená hercovým častým rolím drsňáků. Jeho první zjevení ve filmu – v bohatě vyšívaném rouchu, usazený na křesle připomínajícím trůn – může slabším povahám způsobit lehké sevření aorty. Jenže toho Oscara za vedlejší mužskou roli si Ali skutečně neodnesl omylem. Každé slovo pronáší s precizní dikcí a zároveň s takovou mírou vnitřního napětí, že i ticho kolem něj působí jako součást dialogu.
Zelená kniha
Ano, i ona je jednou z hlavních postav. Ve skutečnosti se jmenovala The Negro Motorist Green Book a šlo o průvodce určeného černošským motoristům – seznam hotelů, restaurací a podniků, kde měli jistotu, že je nevyhodí ze dveří jen kvůli barvě pleti. Už samotná existence takové publikace je mrazivější než většina scén ve filmu.
Otázkou samozřejmě zůstává, co vlastně bylo ambicí tvůrců. Natočit ostrou obžalobu rasismu amerického Jihu? Nebo vzdát hold výjimečné osobnosti Dona Shirleyho? Případně – a to je možná nejpravděpodobnější – vyprávět příběh o přátelství, které vzniklo navzdory všem rozdílům, předsudkům i společenským bariérám?
Pokud bychom od filmu očekávali nemilosrdnou společenskou sondu, mohli bychom mu vyčíst, že hrany zůstávají místy až příliš uhlazené. Rasismus je tu sice přítomen, ale často servírovaný tak, aby se divák necítil přehnaně nepříjemně. Jenže možná to nikdy neměla být lekce z dějepisu ani dvouhodinový manifest.
Jestli totiž bylo hlavním cílem ukázat Dona Shirleyho nejen jako génia u klavíru, ale jako člověka osamělého mezi dvěma světy, a zároveň zachytit postupně se rodící respekt mezi dvěma naprosto odlišnými muži, pak film svůj úkol splnil. Přátelství, které mezi nimi vzniká, nepůsobí jako povinná hollywoodská položka, ale jako něco, co si oba – přes všechny předsudky i ega – skutečně odpracují.
A možná právě v tom spočívá síla Zelená kniha. Nepředstírá, že změní svět. Jen připomíná, že svět se mění po malých, někdy až nečekaně komorních krocích. Třeba během jedné dlouhé cesty autem.
Když vypráví hudba
Protože recenze pro hudební magazín by bez hudby byla asi stejně smysluplná jako Cadillac bez motoru, pojďme si přiznat to podstatné: soundtrack je tu víc než jen kulisa. Je to další vypravěč.
Kurátorský playlist na Spotify čítá úctyhodných 71 skladeb. Nemyslíme, že ve filmu skutečně zazněly všechny. Možná je to spíš pocta atmosféře než přesný přepis stopáže. Ale jedno je jisté: hudba se v každé scéně přizpůsobuje prostředí s chirurgickou přesností.
Tony v nóbl klubu mezi křišťálovými sklenkami a naleštěnými smokingy? Zazní stylová That Old Black Magic – elegantní, uhlazená, lehce koketní. Přesně taková, jakou si společenská smetánka přeje slyšet, když si připíjí na vlastní výjimečnost.
Tony ve svém přirozeném prostředí newyorských italských čtvrtí? Nastupuje doo-wop, raný rock’n’roll a hudba, která nepotřebuje leštěné parkety, aby fungovala. Je přímočará, energická a trochu neučesaná – stejně jako její posluchači.
A pak je tu Don Shirley. Jeho svět je jiný. Vzdělaný, evropsky kultivovaný, klasický. Jenže Shirley nebyl „jen“ klasický pianista. Jeho hra je směsí vážné hudby, jazzu i blues – intelektuální i vášnivá zároveň. Soundtrack tak přirozeně přechází mezi Chopinem a klubovým swingem, aniž by to působilo násilně. Přesně tak, jak Shirley celý život přecházel mezi světy, do nichž vlastně nikdy úplně nezapadal.
Vrchol? Jednoznačně scéna v zapadlém baru s černošskou bluesovou kapelou. Tam se masky definitivně sundávají. Žádné salonní aranže, žádná společenská etiketa. Jen syrové blues, pot, rytmus a hudba, která nevznikla pro potlesk smetánky, ale jako ventil reality. A právě tady film hudebně říká víc než v mnoha dialozích.
Hudba v Zelené knize není dekorace. Je to sociální mapa. Ukazuje, kdo kam patří – a kdo se snaží patřit jinam.
Muž za klavírem (a za partiturou)
Autorem původní hudby k filmu je Kris Bowers – skladatel a pianista, který má k jazzu i klasice přirozeně blízko. A co je důležité: ve filmu také osobně nahrál všechny klavírní party Dona Shirleyho.
To není detail pro titulky, ale klíč k autenticitě. Bowers totiž nestojí jen za „filmovým podkresem“, ale doslova za prsty, které ve snímku slyšíme. A protože Shirleyho styl nebyl jednoduchou jazzovou improvizací ani čistou klasikou, ale technicky náročnou fúzí obojího, bylo potřeba pianisty, který zvládne virtuozitu i cit. Bowers to zvládl bez okázalosti – a právě proto to funguje.
Proč trio, které není úplně trio?
Hudební fajnšmekry může zaujmout i samotné složení tzv. „Don Shirley tria“. Kdo čeká klasickou jazzovou sestavu piano–kontrabas–bicí, bude překvapen. Shirley dlouhodobě vystupoval s netypickou kombinací: klavír, violoncello a kontrabas.
Nešlo o manýru pro efekt. Violoncello dodávalo souboru komorní, téměř klasický rozměr a umožňovalo Shirleymu pohybovat se mezi žánry s lehkostí, která by v tradičním jazzovém triu působila těsně. Byla to hudba, která se nevešla do jedné škatulky – stejně jako její autor.
A právě to film velmi citlivě respektuje. Shirleyho hudba zde nezní jako kulisa k ději, ale jako svébytný hlas člověka, který celý život balancoval mezi koncertními sály a kluby, mezi obdivem a odmítáním, mezi světy, jež ho nikdy nepřijaly úplně.
Hudba jako jazyk, kterému oba rozumějí
Zatímco Tony mluví jazykem ulice a Don jazykem vzdělance, hudba je jediný prostor, kde si mohou být rovni. Tony možná nerozumí Chopinovým modulacím, ale rozumí rytmu. Don možná ohrnuje nos nad jukeboxem, ale ví, odkud blues přišlo.
A právě tady soundtrack dělá to nejdůležitější: nespojuje jen žánry, ale i světy. Doo-wop vedle klasiky, swing vedle komorního tria, blues bez příkras. Ne jako koláž pro efekt, ale jako přirozené hudební panorama Ameriky, která byla rozdělená zákony – ale nikdy ne rytmem.
