Vznikli v roce 1970 v Kalifornii, v době, kdy si kapely hlídaly žánrovou čistotu jako porcelán po babičce. Ať už zvolily "tvrdý" nebo "měkký" rock, podstatné bylo: nemíchat! Doobie Brothers se ale odmítli nechat omezovat a natruc si pořídili pořádný mixér.
Benzín, pot a dva bubeníci
Raná éra kolem Toma Johnstona byla esencí dálničního rocku. Syrovější, rytmicky našlapaný zvuk, říznutý country a folkem. Dvě bicí soupravy, dva bubeníci – což je vždycky gesto, kterým kapela dává najevo, že subtilnost nebude prioritou.
Alba Toulouse Street (1972) a The Captain and Me (1973) je katapultovala mezi velká jména amerického rocku. „Listen to the Music“, „Long Train Runnin’“, „China Grove“ – skladby, které znějí, jako by vznikly mezi benzínovou pumpou a zaprášeným pódiem někde v Arizoně. Je to analogový svět. Kytary vrství riffy, rytmika šlape a vokální harmonie – už tehdy překvapivě precizní – drží celek pohromadě. Není to chaos. Je to organizovaná euforie.
A ano, název kapely pochází ze slangu pro joint. Jenže podle pamětníků většina členů dávala přednost pivu a jméno jim vnukl soused. Rocková legenda vznikla z fonetické sympatie.
Pak přišel Michael McDonald
Polovina 70. let. Johnston kvůli zdravotním problémům ustupuje do pozadí a do kapely výrazně vstupuje Michael McDonald – vousatý muž s hlasem, který zní, jako by byl čalouněný sametem. A tady přichází moment, který by jiné kapele zlomil vaz.
Doobie Brothers se posouvají od kytarového „biker rocku“ k uhlazenému blue-eyed soulu a jazz-rocku. Album Minute by Minute (1978) získává několik Grammy a prodává miliony kusů. Najednou slyšíme Fender Rhodes, Wurlitzer, ARP String Ensemble. Elektrická piana vytvářejí ten „bublavý“, hluboký spodek, který je úplně jiný než drnkací estetika folku nebo country.
Produkce je precizní, vrstvení vokálů téměř studiově chirurgické. A přesto – není to studené. Je to jen jiný druh tepla. Pro mnohé fanoušky to byl šok. Pro jiné vrchol.
A z historického hlediska? Fascinující příklad kapely, která změnila DNA, aniž by ztratila identitu.
Jenže kdyby příběh The Doobie Brothers skončil u Minute by Minute, byla by to až příliš učebnicová křivka. Vrchol, potlesk, závěrečné titulky. Jenže oni si místo toho pořídili další výhybku.
Album One Step Closer (1980) ještě drží hedvábně soulový kurz nastavený v roce 1978. Ten „bublavý“ Fender Rhodes pořád šeptá do uší, harmonie jsou neprůstřelné a produkce uhlazená jako kapota kalifornského kabrioletu. Jenže pak přijde rok 1989 a s deskou Cycles se ručička kompasu otočí téměř o sto osmdesát stupňů. Návrat ke kytarovému, přímočařejšímu rocku. Žádné sametové plochy, ale zase ten známý motor pod kapotou.
Podobný duch pokračuje i na Brotherhood (1991). A když už si myslíte, že je to definitivní návrat „ke kořenům“, přijde rok 1999 a akustické Acoustic Sessions. Najednou méně elektriky, víc dřeva, víc prostoru. A evidentně jim to zachutnalo, protože Sibling Rivalry (2000) zní místy téměř folkově, občas s lehkým funky podkladem – jako by si kapela zkoušela, co všechno ještě unese její vlastní identita.
A pak – rok 2021. Další návrat k přímočarému zvuku, ale tentokrát okořeněný houslemi a resofonickou kytarou. Říkejme tomu klidně hard country, pokud máme chuť si pohrát s nálepkami. Tenhle směr drží i zatím poslední album Walk This Road (2025). Není to retro, není to revival. Je to kapela, která si po dekádách experimentů klidně stoupne na zem a zahraje to bez kudrlinek – jen s vědomím, že kudrlinek už si užila dost.
Možná právě to je na nich nejzajímavější. Ne to, že změnili styl. To dělá kdekdo. Ale že pokaždé, když přehodili výhybku, zůstalo zachováno jádro: vokální harmonie, muzikantská preciznost a ten zvláštní kalifornský klid, který zní, jako by si kapela byla jistá, že silnice je dlouhá a benzínu plná nádrž.
Chameleon? Možná.
Ale takový, který si nikdy nepřestal hlídat vlastní tep.
Co je vlastně drží pohromadě?
Nejsou to jen hity. Ani dvojité bicí. Je to muzikálnost. Na všech jejich albech – bez ohledu na období – je patrná neobyčejná práce s harmoniemi. Hlasy jsou vystavěné s přesností, která připomíná spíš soulové nebo gospelové tradice než klasický rock. Ať už hrají syrovější root rock nebo elegantní „yacht“ polohu konce 70. let, vždycky je tam ten kalifornský motor. Možná právě proto mohli přežít dvě výrazně odlišné éry. A možná proto byli v roce 2020 uvedeni do Rock & Roll Hall of Fame.
