Víc než jen Toulavej: Jak přežívá festival, který odmítl zestárnout?
Slovo „retro“ v nás většinou spouští bezpečný reflex nostalgie. Představujeme si dobu, kdy svět měl jasnější obrysy, auta připomínala umělecká díla na kolech a hudba měla duši, kterou dnes v digitálním šumu marně hledáme. Je snadné propadnout iluzi, že tehdy bylo „všechno v pořádku“. Jenže ten sluneční jas minulých dekád vrhal i velmi dlouhé a velmi temné stíny. Film Zelená kniha je přesně o tom – o kráse, která bolí, a o pořádcích, u kterých je jedině dobře, že skončily v propadlišti dějin.
Bezstarostná jízda (Easy Rider, 1969) není jen „nějaký“ kultovní film o motorkách. Je to náraz do zdi, po kterém už Hollywood nikdy nevypadal stejně. A jedním z hlavních viníků téhle nehody byl… rock’n’roll, který tímto definitivně dospěl v rock.
Některým muzikantům zkrátka nebyli ti nejlepší odborníci v oboru dost dobří 😉 Zatímco většina hvězd se spokojeně odevzdala do rukou renomovaných studií a jen kontrolovala, zda jim to na obalu sluší, Chris Rea na to šel jinak. Svébytný britský bluesman s nezaměnitelným chraplákem totiž ke své hudbě potřeboval vizuál, který by s ní stoprocentně dýchal. A protože měl pocit, že nikdo nedokáže přenést barvu jeho kytarových sól na papír tak přesně jako on sám, prostě odsunul profesionální grafiky stranou, vzal do ruky štětec a začal si své světy malovat sám.
Zatímco minule jsme obdivovali precizní geometrii a „matematický“ řád Reida Milese, dnes se vydáme na opačný konec grafického vesmíru. Pokud byl Miles architektem čistoty, pak je Karel Haloun mistrem zkroceného chaosu. V české grafice je institucí, jehož rukopis poznáte na první pohled – i když vás někdy nutí k luštění složitých vizuálních rébusů.
Představte si grafika, který navrhl přes 500 nejikoničtějších jazzových obalů historie, ale sám jazz v podstatě nesnášel. Reid Miles, dvorní designér labelu Blue Note, měl raději klasickou hudbu. Možná právě proto dokázal jazzovou nespoutanost zkrotit do geniálního minimalismu, který dodnes kopíruje celý svět.
Říká se, že hudbu tvoří tóny, ale každý, kdo někdy v rukou držel vinylovou desku, ví, že to není úplná pravda. Hudba má i svou hmatatelnou a vizuální podobu. Je to ten moment, kdy v obchodě listujete v regálech a najednou se zastavíte, protože vás "něco" praští do očí. Ještě jste neslyšeli ani takt, ale už víte, jestli vás čeká cesta do vesmíru, temná deprese, nebo nespoutaná jízda.
Nedávno jsme na Retrovibes psali o tom, jak ikonická značka MTV definitivně rezignovala na svůj původní hudební odkaz a stala se spíše archivem reality show. Pro každého, kdo vyrostl na estetice osmdesátých a devadesátých let, je to smutná zpráva, ale zároveň i impuls k ohlédnutí. Právě na obrazovkách MTV se totiž zrodil formát, který navždy změnil vnímání hudby.
Proč plníme sály na kapely, které vlastně neexistují?
Revivalové kapely jsou zvláštní živočišný druh. Jedni je považují za svatokrádež, druzí za poslední šanci slyšet milovanou hudbu naživo. Pravda je – jako obvykle – někde mezi. Revival totiž může být poctivým řemeslem, technickým fetišem, kolektivní terapií… anebo taky velmi trapnou maškarádou. Rozdíl mezi těmito póly bývá propastný. A zatraceně slyšitelný.
Nad touhle otázkou nejspíš přemýšlí málokdo, protože za našeho života byly, jsou a nejspíš i budou. A v případě hlubšího zamyšlení a pod dojmem jejich hlučnosti a svítivosti bychom je nejspíš na časové ose umístili do novověku, kdy využití elektřiny takový zážitek umožňovalo. Ale pravda sahá mnohem, mnohem hlouběji.
Nový rok přinesl ticho tam, kde dřív býval neustálý barevný šum. MTV v Česku definitivně ukončila své hudební vysílání. Zatímco v roce 1981 startovala tato stanice jako revoluce, která s ambicí „Video Killed the Radio Star“ změnila hudební průmysl v nablýskanou výkladní skříň, její tichý odchod z českých obrazovek na konci roku 2025 vyvolal už jen nostalgické pokrčení ramen.