Rok kytarových mágů i jazzové rebelie: Na co vyrazit v roce 2026?
Když u nás v roce 1987 vyšla kniha "My děti ze stanice ZOO", znamenala několikanásobný šok. Opravdu úřady dovolily knihu s tak kontroverzním tématem? To byl šok číslo jedna. Po otevření knihy následovaly další: mrazivě a bez příkras (ústy velmi mladé dívky) líčené prostředí západního Berlína, šedá zóna prostitutek, feťáků, dealerů, kteří často ještě ani neodrostli školním lavicím. Dokumentární fotografie vychrtlých zombie a bezútěšných prostor stanice ZOO pak citlivější povahy dorazily.
Než přišly hudební kanály a algoritmy, existoval v Americe muž, jehož pódiem musel projít každý, kdo chtěl v USA skutečně uspět – od Elvise Presleyho po The Beatles. Edward Vincent Sullivan sice postrádal rytmus i bavičský talent, ale měl neomylný čich na to, co Amerika v neděli večer u televize snese. Byl to sňatek z rozumu mezi rebelskou hudbou a konzervativním obývákem.
Když v roce 1990 přišel do kin Tanec s vlky (Dances with Wolves), western byl žánr na odpis. Kovbojové zestárli, revolvery zrezivěly a Hollywood se tvářil, že prérie je dobrá tak leda na turistický plakát. Pak přišel Kevin Costner a rozhodl se, že natočí antiwestern. A že ho natočí velkolepě.
Praha se v nadcházejících měsících stane poutním místem pro všechny, kteří v hudbě hledají víc než jen tři akordy a líbivý refrén. Agentura Obscure Promotion totiž vytáhla z rukávu esa, která potěší jak milovníky progresivní matematiky, tak kytarové lyrismu i hudebního humoru. Vybrali jsme pro vás čtyři akce, které by v kalendáři fanouška Retrovibes rozhodně neměly chybět.
V červenci 1969 se svět díval nahoru. Raketa Saturn V mířila k Měsíci, televize běžely naplno a technologický optimismus měl své žně. A do toho vychází singl, který začíná slovy „Ground Control to Major Tom…“
Načasování? Devět dní před startem Apollo 11. Marketingový génius by si mnul ruce. Jenže tady žádný promyšlený PR plán nebyl. Spíš intuice a trochu kosmické shody okolností.
Říká se, že k hraní rock'n'rollu potřebujete tři akordy a pravdu. Oldovi Říhovi ty akordy občas stačí dva a s tou pravdou je to taky složité. Přesto Katapult slaví padesátku v plných sálech. Jak je možné, že kapela, kterou hudební fajnšmekři považují za trest, je pro tisíce lidí náboženstvím?
Zatímco v divadelním umění jsou kostýmy a masky základem řemesla, populární hudba v tomhle ohledu dlouho držela civilní tvář. Zlom přišel až se jménem Arthur Brown. I když se před ním objevovaly různé výstřelky, on byl první, kdo z vizuálu udělal pohlcující performance. Když v roce 1968 vylezl na pódium s hořící helmou a hřímal: „I am the God of Hellfire!“, odpálil vizuální lavinu.
V dějinách hudebního designu existují obrazy, které přerostly svůj původní účel. Fotografie Paula Simonona, jak v roce 1979 na pódiu newyorského Palladia tříští svou basovou kytaru, je jedním z nich. Dnes ji známe především jako obal alba London Calling skupiny The Clash. Je citována, reinterpretována a analyzována jako vizuální definice punku. Jenže ten snímek nevznikl jako konceptuální grafický projekt. Vznikl jako moment. A právě v tom spočívá síla tvorby britské fotografky Pennie Smith.