Rok kytarových mágů i jazzové rebelie: Na co vyrazit v roce 2026?
Když u nás v roce 1987 vyšla kniha "My děti ze stanice ZOO", znamenala několikanásobný šok. Opravdu úřady dovolily knihu s tak kontroverzním tématem? To byl šok číslo jedna. Po otevření knihy následovaly další: mrazivě a bez příkras (ústy velmi mladé dívky) líčené prostředí západního Berlína, šedá zóna prostitutek, feťáků, dealerů, kteří často ještě ani neodrostli školním lavicím. Dokumentární fotografie vychrtlých zombie a bezútěšných prostor stanice ZOO pak citlivější povahy dorazily.
Pro akademika byl Vyčítal NEzpěvák (vada řeči a hlas jako by si hlasivky pudroval štěrkem 4/8), NEmalíř (styl tak zvláštní, že je až nepopsatelný) a NEtextař (jeho volné zacházení s přízvukem občas tahalo za uši). Ale to je akademický přístup, který můžeme směle ignorovat. Protože Honza Vyčítal byl jedna z největších osobností české country.
Před časem jsme se na Retrovibes ptali, jestli má smysl hrát na Portě ‚Toulavýho‘ i po čtyřicáté. Byla to provokace? Možná trochu. Ale reakce, které se strhly, nám ukázaly jednu věc: Festival Porta pro své návštěvníky neznamená jen položku v kalendáři. Je to hluboká a nefalšovaná emoce.
Na první pohled je to chytrý, lehce nostalgický filmový vtípek. Dva sourozenci z konce devadesátých let se díky záhadnému opraváři televizí ocitnou uvnitř černobílého sitcomu z padesátých let. Svět, kde je všechno čisté, uhlazené, bezpečné – a předvídatelné do posledního dialogu. Jenže Pleasantville není film o padesátých letech. Je to film o tom, jak si je televize vysnila. O životě zavřeném v „televizní krabici“.
Zapomeňte na šedivou realitu a upocené hudební kluby. Když si v sedmdesátých letech fanoušek Yes položil jehlu na vinyl, neotevřela se před ním jen hudební stopa, ale rovnou brána do jiného světa. Světa levitujících hor, podivných bytostí, organických staveb a krajin, které vypadaly jako z jiné galaxie – a přesto v nich bylo cosi hluboce pozemského. Za tímhle vesmírem nestál producent ani kapelník, ale výtvarník s fantazií větší než mnohé rockové ego: Roger Dean.
Pusťte se s námi na jízdu časem i prostorem. Nečekejte klasický děj, prostě se rovnou smiřte s tím, že tady o něj vlastně vůbec nejde. George Lucas nás totiž v roce 1973 nepozval na sledování filmu, ale na jednu konkrétní noc v srpnu 1962. A vy v ní, i přes absenci dramatických zvratů, budete chtít zůstat až do svítání.
Bezstarostná jízda (Easy Rider, 1969) není jen „nějaký“ kultovní film o motorkách. Je to náraz do zdi, po kterém už Hollywood nikdy nevypadal stejně. A jedním z hlavních viníků téhle nehody byl… rock’n’roll, který tímto definitivně dospěl v rock.
Některým muzikantům zkrátka nebyli ti nejlepší odborníci v oboru dost dobří 😉 Zatímco většina hvězd se spokojeně odevzdala do rukou renomovaných studií a jen kontrolovala, zda jim to na obalu sluší, Chris Rea na to šel jinak. Svébytný britský bluesman s nezaměnitelným chraplákem totiž ke své hudbě potřeboval vizuál, který by s ní stoprocentně dýchal. A protože měl pocit, že nikdo nedokáže přenést barvu jeho kytarových sól na papír tak přesně jako on sám, prostě odsunul profesionální grafiky stranou, vzal do ruky štětec a začal si své světy malovat sám.
Zatímco minule jsme obdivovali precizní geometrii a „matematický“ řád Reida Milese, dnes se vydáme na opačný konec grafického vesmíru. Pokud byl Miles architektem čistoty, pak je Karel Haloun mistrem zkroceného chaosu. V české grafice je institucí, jehož rukopis poznáte na první pohled – i když vás někdy nutí k luštění složitých vizuálních rébusů.
Představte si grafika, který navrhl přes 500 nejikoničtějších jazzových obalů historie, ale sám jazz v podstatě nesnášel. Reid Miles, dvorní designér labelu Blue Note, měl raději klasickou hudbu. Možná právě proto dokázal jazzovou nespoutanost zkrotit do geniálního minimalismu, který dodnes kopíruje celý svět.