Jejich filmy ze 70. let – Bažanti (Les Bidasses), Blázni ze stadiónu, Velký bazar nebo Bažanti jdou do boje – nejsou komedie, kde si dáte dva tři vtipy a pak čekáte na další pointu. To je kulometná palba absurdity. Gag nestihne doznít, už ho přebíjí další. Dveře bouchají, auta explodují, generálové se hroutí, sportovní utkání končí demolicí stadionu. Divák nemá čas přemýšlet, jestli je to chytré. Musí jen přežít.
A přesto to chytré bylo.
Pod tou anarchií se skrývala velmi francouzská radost z podvracení autorit. Armáda? Směšná. Policie? Bezradná. Obchodní svět? Totálně mimo. Les Charlots nebyli jen parta bláznů – byli to sabotéři vážnosti. Děti šedesátých let, které si řekly, že když už se svět tváří důležitě, je potřeba mu podkopnout nohy.
Rinaldi a Filippelli: krása a gravitace
Uvnitř toho chaosu ale fungovalo velmi přesné rozdělení rolí.
Gérard Rinaldi byl ten „hezčí“. Ten, co má šarm, úsměv a naději, že by to tentokrát mohlo vyjít. A právě proto to obvykle nevyšlo. V lásce to schytal téměř pravidelně. Jeho romantické ambice se rozpadaly stejně spolehlivě jako kulisy kolem něj. Rinaldi byl ten, kdo se snažil situaci ustát – a tím víc vynikla její absurdnost.
Gérard „Phil“ Filippelli byl naopak věčný smolař. Muž, který sváděl nerovný boj s gravitací, nábytkem, náčiním i obyčejnou podlahou. Zatímco Rinaldi prohrával citově, Filippelli prohrával fyzikálně. Židle se pod ním lámaly, schody mu uhýbaly, předměty denní potřeby proti němu vedly osobní vendetu. Byl to komický hrdina v permanentní kolizi s hmotou.
Dohromady tvořili osu, kolem níž se točil zbytek party – Jean Sarrus, Jean-Guy Fechner, Luis Rego a další proměnliví členové, kteří doplňovali kolektivní chaos. Nebyla to komika jednoho génia. Byla to kolektivní demolice.
Od rocku k destrukci
Nezapomínejme, že Charlots byli původně muzikanti. Jejich písně – „Paulette la reine des paupiettes“, „Les Plaies-bois“, „Chagrin d’labor“, později „Biguine au biniou“ nebo „L’Apérobic“ – nesly stejnou parodickou energii jako jejich filmy. Hráli si s jazykem, s žánry, s tím, co je zrovna populární. Když něco letělo, Charlots to rozebrali na součástky a znovu složili tak, aby to působilo lehce potrhle. Televizní vystupování na konci 60. let jim otevřelo dveře k filmu – a spolupráce s Claudem Zidiem v 70. letech jim dala pevnější tvar. Anarchie dostala režijní mantinely. A fungovalo to.
Když rebel zestárne
V polovině 70. let přišly spory s manažerem, odchody, návraty, trio, vlastní produkční společnost s neodolatelným názvem Choucroute International Production (ano, kysané zelí jako mezinárodní značka). Popularita ale postupně slábla. V 80. letech už jejich styl působil méně svěže. Publikum se změnilo, tempo komedie také. Poslední film Le Retour des Charlots z roku 1992 byl spíš nostalgickým ohlédnutím než návratem hurikánu.
A pak se stalo to, co se stává mnoha komikům: pozdní obraz „laciných“ bavičů zastínil původní energii. Jenže kdo viděl jejich filmy v době největší slávy, ví, že to nebyla lacinost. Byla to radost z rozkladu pravidel. Dětská touha rozšroubovat hodinky, abychom viděli, co je uvnitř – a pak je už nikdy nesložit zpátky.
Les Charlots docela určitě nebyli subtilní. Nehráli na ticho, na významné pohledy ani na jemnou ironii. Hráli na explozi. Na pád. Na gag tak rychlý, že jste nestihli pochopit, co se vlastně stalo. A někdy je přesně tohle potřeba. Ne analyzovat svět. Ale převrátit ho vzhůru nohama a smát se, když z něj vypadnou všechny šroubky.
