Tehdejší scéna sice znala hippie extravaganci, ale Brownova kombinace pyrotechniky a teatrálního líčení působila jako pěst na oko. Spojoval v sobě dekadenci viktoriánského lampáře s posedlostí antického proroka – a když se vám pokoušel během show zapálit obočí, věřili jste mu každé gesto. Inspiroval celou plejádu následovníků, které můžeme optikou designu rozdělit do dvou skupin:
1. skupina: Alter ego (zesílená osobnost)
Tihle muzikanti používají masku jako symbol. Jejich lidská tvář pod nátěrem stále dýchá, ale je povýšena na úroveň ikony.
- David Bowie (Ziggy Stardust/Aladdin Sane): Blesk přes tvář nebyl úkryt, ale „značka“ mimozemšťana. Designový upgrade člověka.
- Alice Cooper: Pod černými šmouhami byl pořád cítit ten „chlap ze sousedství“, co si hraje na padoucha. Jako by se rodinný příslušník po nedělním obědě převlékl za Draculu a s dětským hihňáním vás honil po obýváku.
- Prince: Jeho krajky a make-up nebyly brněním nesmělého kluka, ale uniformou, ve které se stal „princem“ v každém smyslu slova.
- KISS: Personifikovaný branding. Jsou to komiksoví superhrdinové, u kterých i přes masku cítíte emoce a výraz.
- Grace Jones: Puntičkářská designová záležitost. Její tělo měnil Jean-Paul Goude v kubistické sochy, které popíraly biologii.
2. Skupina: Absolutní maska (Anihilace člověka)
Zde už nejde o image, ale o objekt. Divák nenavazuje vztah s člověkem, ale s konceptem či příšerou.
- The Residents: Totální smazání lidství. Obří oční bulvy místo hlav vytvořily surrealistickou sochu, u které nevidíte mimiku ani ústa. Čirá abstrakce.
- Peter Gabriel (Genesis): Jeho proměny byly až schizofrenní. V masce květiny nebo Magoga přestal být Gabrielem a stal se součástí scénografie.
- The Misfits: Cílem byla uniformita nemrtvých. Stejný make-up a účesy potlačily individualitu ve prospěch „gangové“ vizáže z béčkového hororu.
- Daft Punk: Roboti, v jejichž helmách nespatříte tvář. Mohou to být francouzští filozofové i vy sami. Hudba je zde totálně oddělena od fyzické identity.
- Slipknot: Masky na pomezí hororu a dadaismu. Groteskní šik, kde muzikant mizí v kolektivní noční můře.
Finální akt: Slepý prorok
A tak to pokračovalo jako po spirále, dokud se nezdálo, že žádný šok už není dost velký. Pomyslnou přítrž tomu udělal… opět David Bowie. Ve své poslední roli odložil flitry i barvy. Prostým obvazem omotaným kolem hlavy s našitými nevidomými knoflíky dokázal víc než všechny absurdní skulptury shock-rocku.
Jeho ztělesnění Slepého proroka (Blackstar, 2016) je výmluvné a mrazivé. Zatímco se jiní do masek schovávali, aby zůstali věčně mladí, Bowie svou masku použil k rituálnímu odchodu. Knoflíky místo očí nebyly designovým výstřelkem, ale symbolem člověka, který se dívá už jen dovnitř – nebo někam za obzor, kam my ještě nevidíme. Kruh se uzavřel: od hořící helmy Arthura Browna k tiché, bílé masce muže, který se stal uměním až do posledního výdechu.
