Křižovatka, kde blues potkalo ďábla
Jednou z nejznámějších je právě příběh o Johnsonovi. Podle starých bluesových historek byl zpočátku docela průměrný kytarista, kterého ostatní hudebníci brali spíš s pobaveným soucitem než s respektem. Pak na čas zmizel. Když se znovu objevil, hrál prý tak dobře, že to vypadalo skoro nepřirozeně. A protože lidé neradi věří na obyčejnou věc jménem „intenzivní cvičení“, zrodila se mnohem romantičtější verze: Johnson uzavřel smlouvu s ďáblem. Legendu ještě přiživila jeho píseň Cross Road Blues, která se o křižovatce zmiňuje. Pravděpodobnější vysvětlení je ovšem mnohem méně dramatické: mladý bluesman prostě studoval hru u zkušenějších kolegů a několik měsíců tvrdě pracoval. Jenže zkuste tohle vyprávět v hospodě o půlnoci – a uvidíte, jak rychle vám někdo začne raději líčit příběh o ďáblu.
Tajemství hotelu, ze kterého se nedá odejít
O čtyřicet let později se podobně bujná fantazie fanoušků pustila do úplně jiného kusu hudby. Když v roce 1976 vydala skupina Eagles svou slavnou skladbu Hotel California, byl to zpočátku prostě dobře napsaný rockový příběh o lesku a temné stránce kalifornského snu. Jenže posluchači mají zvláštní talent slyšet věci, které tam autoři nikdy nedali. Najednou se začalo tvrdit, že píseň popisuje satanistický kult, tajný hotel pro zasvěcené nebo dokonce místo, odkud se živý člověk nedostane ven. Refrén „You can check out any time you like, but you can never leave“ k tomu samozřejmě svádí. Kapela mezitím trpělivě vysvětlovala, že jde o metaforu světa slávy, drog a přepychu. Jenže metafora je pro některé lidi příliš obyčejná. Prokletý hotel je přece mnohem zajímavější.
Píseň, kterou prý slyšeli duchové
Temná aura se ostatně drží hudby mnohem déle než jen od dob rocku. Vezměme si starý bluesový standard St. James Infirmary Blues, který proslavil například Louis Armstrong. Píseň vypráví o muži, který jde do márnice podívat se na tělo své mrtvé milé. Už to samo o sobě není zrovna materiál pro nedělní rodinný oběd. Bluesmani ji ale hrávali s takovou melancholií, že se kolem ní časem začaly šířit historky o nočních vystoupeních, při nichž prý někdo přísahal, že v místnosti cítí „přítomnost mrtvých“. Možná šlo jen o kombinaci alkoholu, pozdní hodiny a velmi sugestivní melodie. Ale uznejme – představa, že se duchové občas zastaví poslechnout si dobré blues, má své kouzlo.
Satanismus v rocku pozpátku
Když se někdy v sedmdesátých letech začaly šířit první historky o satanistických poselstvích ukrytých v rockových deskách, málokdo tušil, že se z nich časem stane samostatný žánr. Dnes existují celé weby, které s téměř vědeckou vážností rozebírají hudební klipy i texty písní a dokazují, že za nimi stojí ilumináti, tajné lóže nebo okultní společnosti. Populární hudba se v těchto teoriích mění v jakýsi globální systém podprahového programování, jehož cílem je — jak jinak — ovládnout lidstvo.
Jedním z nejčastěji zmiňovaných jmen bývá britský okultista Aleister Crowley, muž, který se sám rád tituloval „Velká Bestie 666“. Crowley byl skutečně fascinující postava — básník, mystik, provokatér a zakladatel esoterického hnutí Thelema. Jenže internetová fantazie z něj postupně vytvořila cosi jako šedou eminenci moderní popkultury. Podle různých konspiračních výkladů měl údajně inspirovat nebo přímo řídit celou řadu hudebníků, od The Beatles přes The Rolling Stones až po Davida Bowieho. Realita je samozřejmě mnohem prozaičtější: většina těchto umělců si z Crowleyho odkazu vypůjčila nanejvýš estetickou pózu nebo symboliku, která v rockové kultuře vždycky dobře fungovala.
Největší slávu si ovšem v tomto směru vysloužila britská kapela Led Zeppelin. Důvod je jednoduchý: kytarista Jimmy Page se o Crowleyho opravdu zajímal, sbíral jeho knihy a dokonce koupil dům u skotského jezera Loch Ness, kde okultista kdysi žil. Pro milovníky tajemství to byl důkaz, že rocková hudba je jen moderní formou černé magie. A když k tomu přidáte epickou skladbu Stairway to Heaven, která má osm minut, tajemný text a hypnotickou atmosféru, konspirační příběh se píše skoro sám.
V osmdesátých letech se pak objevila teorie takzvaného „backmaskingu“ — údajného ukrývání tajných zpráv do hudby, které se projeví až při přehrávání desky pozpátku. Někteří posluchači byli přesvědčeni, že když pustíte část „Stairway to Heaven“ obráceně, uslyšíte věty oslavující Satana. Problém je v tom, že lidský mozek dokáže v náhodných zvucích rozpoznat téměř cokoliv, pokud mu předem naznačíte, co má hledat. Je to stejný princip, díky němuž lidé vidí tváře v oblacích nebo slyší slova v šumu rádia.
Zajímavé je, že obvinění z „ďáblovy hudby“ provází populární hudbu už od jejích začátků. Na americkém Jihu bývalo blues často označováno právě takto – jako hudba, která svádí lidi k alkoholu, tanci a dalším zaručeným cestám do pekla. Ironií je, že mnoho bluesmanů vyrůstalo v kostelech a jejich hudba si z gospelové tradice půjčila víc než dost. Jenže mezi nedělním zpěvem v kostelním sboru a nočním hraním v juke jointu je přece jen malý rozdíl. A když už někdo potřeboval vysvětlení, proč se mladí lidé raději baví než kají, bylo vždycky nejjednodušší ukázat prstem na hudbu – a pokud možno přidat i toho ďábla.
A rocková hudba si s podobnými obviněními vlastně docela rozuměla. Když vám někdo vyčítá, že vaše písně svádějí mládež na scestí, je někdy jednodušší tajemně pokrčit rameny než se pouštět do dlouhých vysvětlování. A tak se z „ďáblovy hudby“, kterou kdysi kazatelé na americkém Jihu nazývali blues, postupně stal jeden z nejtrvalejších mýtů populární kultury.
Když kytara žárlí
Motiv hudby, která člověka doslova ovládne, se ostatně objevuje i v moderní popkultuře. Epizoda The Twilight Zone nazvaná Harsh Mistress vypráví příběh nepříliš úspěšného kytaristy, který si v bazaru koupí starou elektrickou kytaru. A najednou se stane zázrak: muž, který ještě včera sotva zaujal publikum v zapadlém baru, začne hrát tak, že z něj je přes noc hvězda.
Jenže jak už to v podobných historkách bývá, zázraky mají drobný háček. Kytara se totiž ukáže být poněkud… majetnická. Nejen že chce svého hráče mít neustále u sebe, ale jakmile mu do života vstoupí někdo další — například přítelkyně — reaguje s poněkud přehnanou žárlivostí. A když říkáme „přehnanou“, myslíme tím vražednou.
Je to vlastně moderní variace na starý bluesový mýtus o talentu získaném za příliš vysokou cenu. Zatímco u bluesmana na křižovatce se do hry zapojuje ďábel, tady stačí obyčejný hudební bazar a nástroj, který má velmi vyhraněné představy o tom, komu patří jeho majitel.
Jedno je jisté—tyhle legendy byly, jsou a budou. Hudba totiž dokáže vyvolat emoce, které se špatně vysvětlují racionálně. A když se něco nedá úplně vysvětlit, lidská fantazie ochotně nastoupí na scénu. Někdy s duchy, někdy s ďáblem a někdy s tajným hotelem, ze kterého se sice můžete kdykoli odhlásit… ale odejít už ne.
