Někdy šlo jen o módní vlnu, jindy o skutečné gesto vzdoru. Ať už se jednalo o máničky poslouchající The Plastic People of the Universe, metalisty oddané Black Sabbath nebo pozdější „depešáky“ inspirované skupinou Depeche Mode, společným jmenovatelem byl vždy pocit sounáležitosti – a hudba, která ho dokázala vyjádřit.
Ještě jeden rys měly tyto skupiny společný – a tím byla vzájemná rivalita. Ačkoli z pohledu většinové společnosti šlo často o „jednu partu dlouhovlasých výtržníků“, příslušníci jednotlivých subkultur mezi sebou dokázali vést malé kulturní války. Metalisté pohrdavě kroutili hlavou nad diskem, punkerům připadali depešáci příliš uhlazení a fanoušci popu zase nechápali, proč někdo dobrovolně poslouchá „ten rámus“. Občas to připomínalo rivalitu fanoušků fotbalových klubů – jen místo klubových šál se poznávacím znamením stávaly nášivky kapel, účesy nebo styl oblečení. A i když většina těchto sporů končila jen u jízlivých poznámek, někdy dokázaly přerůst i v docela hlučné hádky o tom, která hudba je ta „pravá“.
Podívejme se tedy na vývojová stádia ;-)
Na přelomu padesátých a šedesátých let existovala v Československu v podstatě jediná výrazná subkultura: páskové. Už jejich oblečení a účesy dávaly jasně najevo, že se nehodlají smířit s šedivým uniformním světem socialistické každodennosti.
Brzy se ale tahle první vlna začala štěpit. Někdy podle životního postoje, jindy podle hudby – a často podle obojího zároveň. V myslích příslušníků jednotlivých skupin totiž hudba, styl oblékání i životní filozofie splývaly v jeden celek.
Beatníci – romantika svobody
Beatnické hnutí vzniklo ve Spojených státech především jako literární a intelektuální směr. Autoři jako Jack Kerouac, Allen Ginsberg nebo William S. Burroughs hledali alternativu k materialismu poválečné Ameriky. Do socialistického Československa se však jejich obraz dostal v poněkud zjednodušené podobě. Pro mnohé mladé lidi představovali spíš romantickou představu svobody – možnost vzít batoh na záda, vyrazit na cestu a žít bez pravidel.
Přitom jejich kritika moderní společnosti – manipulace, konformity a ztráty individuality – zvláštním způsobem rezonovala i s odporem vůči domácímu totalitnímu režimu. Čeští beatnici byli rozpoznatelní hlavně podle dlouhých vlasů, vousů a pomuchlaného oblečení, které vypadalo, jako by majitel právě vystoupil z vlaku po dlouhé cestě.
Hippies – flower power po česku
Z beatnického prostředí organicky vyrostlo hnutí hippies. V Americe se stalo symbolem protiválečných protestů, alternativního způsobu života a komunity založené na svobodě a sdílení. V Československu však mělo výrazně omezenější podobu. Tehdejší systém prostě nedovoloval „vystoupit ze společnosti“ a žít mimo její struktury. Hippies se proto u nás projevovali hlavně vzhledem a hudebními preferencemi – dlouhé vlasy, pestré oblečení, korálky a samozřejmě poslech západní rockové hudby.
Máničky – nálepka od úřadů
Komunistické úřady si s rozlišováním jednotlivých proudů příliš hlavu nelámaly. Pro ně byli všichni jednoduše „máničky“ – podle dlouhých vlasů, které u mužů působily v tehdejší společnosti téměř jako provokace. Pamětníci dodnes vyprávějí o policejních kontrolách a násilném stříhání vlasů, které na „máničky“ pořádali příslušníci Veřejné bezpečnosti.
Somráci a vágusové – styl chudoby
Zajímavým fenoménem byli takzvaní somráci nebo vágusové. Původně šlo o označení lidí, kteří chodili zanedbaně oblečení a občas „somrovali“. Postupně se z toho ale stal svérázný módní styl.
Typický outfit tvořily:
- vyšisované a beztvaré svršky
- vytahané svetry
- v létě sandály „kristusky“
- v zimě plstěné boty zvané „důchodky“
Dobře situované rodiče často málem trefil šlak, když jejich potomci vyžadovali nákup toho nejlevnějšího obutí, aby vypadali „správně“. Korunu somráckému vzhledu nasazovala čepice zmijovka a kdo chtěl být opravdu stylový, doplnil outfit lesáckým vatovaným kabátem – vaťákem.
Sabati a metalisté
Další skupinou byli takzvaní sabati – název odvozený od kapely Black Sabbath, která byla pro mnoho fanoušků tvrdší hudby kultem. Jejich poznávacím znamením bylo hlavně celodžínové oblečení, později doplněné o kožené bundy. S nástupem heavy metalu se začalo používat označení metalisté. Stejně jako ostatní „máničky“ nosili přes rameno typickou tašku přezdívanou žebradlo nebo somradlo. Šlo o jednoduchou plátěnou brašnu – původně obal na plynovou masku z vojenské výstroje. Tašky bývaly často popsané názvy oblíbených kapel.
Punk – provokace jako program
Na konci sedmdesátých a v osmdesátých letech dorazil do Československa i punk. Pankáče bylo téměř nemožné přehlédnout. Typické bylo:
- číro
- oblečení poseté cvoky
- spínací špendlíky jako náhražka piercingu
- kožené obojky s hroty
- žiletky zavěšené na krku
Kuriózní detail: injekční jehly, které někteří nosili jako bižuterii, se rozhodně nekupovaly ve zdravotnických potřebách. Většinou pocházely z kontejnerů u zdravotnických zařízení.
Travolťáci a veksláci
Protipólem drsných punkerů byli travolťáci, inspirovaní diskotékovou módou konce sedmdesátých let a popularitou filmu Saturday Night Fever s Johnem Travoltou. Později se objevil styl spojený s fenoménem veksláků – lidí, kteří na černém trhu obchodovali s bony a západním zbožím. I tady ale často šlo jen o napodobování stylu.
Typické byly:
- kalhoty „mrkváče“ (často typ „plísňák“)
- pastelově barvené plátěné kalhoty
- výrazné košile
- italské boty
Hudebně dominovalo disco a pop.
Depešáci – černá vlna osmdesátek
V druhé polovině osmdesátých let přišla nová vlna inspirovaná kapelou Depeche Mode. Depešáky bylo možné poznat podle:
- převládající černé barvy oblečení
- účesů inspirovaných členy kapely
- výrazného make-upu
Dívky si často lakovaly nehty na černo a používaly tmavou rtěnku – což tehdejší generaci rodičů připadalo stejně šokující jako číro u punkerů.
Trampové – zvláštní kapitola
Mimo všechny tyto proudy stáli trampové, kteří tvořili v československém prostředí zcela specifický fenomén.
Jejich oblečení se postupně vyvíjelo od romantické kovbojské stylizace k praktičtější podobě. Důležitá byla schopnost splynout s přírodou, a tak se trampové často oblékali do armádní výstroje získané pokoutní cestou.
Nejoblíbenější byly:
- maskáčové bundy a kalhoty
- vojenské kanady (alias půllitry)
- zelené nebo kárované košile doplněné pestrým šátkem
Oblečení si zdobili domovenkami a nášivkami. Na hlavě nechyběl klobouk typu stetson, často ozdobený liščím ohonem. Příslušníci Veřejné bezpečnosti však občas pořádali kontroly na známých trampských lokalitách. Pokud někoho přistihli ve vojenské výstroji, mohl skončit klidně jen ve spodním prádle – uniformní součásti musel na místě odevzdat. Hudebně trampové tíhli k trampské písni, country a později i k folku.
Subkultury pod dohledem
Pro komunistický režim představovaly všechny tyto skupiny nepříjemnou anomálii. Každý projev individuality totiž narušoval obraz jednotné socialistické společnosti. A tak se proti „máničkám“, trampům i pankáčům pravidelně zasahovalo – od policejních kontrol až po různé formy šikany. Přesto – nebo možná právě proto – se tyto subkultury staly důležitou součástí neoficiální kultury Československa.
