Woman at War (v originále Kona fer í stríð) režiséra Benedikta Erlingssona není ten typ islandského filmu, který byste si pouštěli jako vizuální katalog cestovní kanceláře. Tady se žádné „wow, tam bych jel na dovolenou“ nekoná. Erlingssonův Island je sychravý, blátivý a lhostejný – krajina, která vás neobjímá, ale testuje. A pokud jste viděli jeho předchozí O koních a lidech (Of Horses and Men), víte, že tohle není režisér, který by se bál zajít o kus dál, než je divákovi příjemné.

Zatímco minule nás posadil doprostřed absurdně mrazivé scény přežití v útrobách koně, tentokrát přichází upgrade v podobě hnijící ovčí mršiny, pod kterou se Halla skrývá před termovizí dronů. Ano, čtete správně. A ano, zabralo to. Tenhle drsný, až hmatatelný realismus má ale proti sobě postaveného velmi nečekaného soupeře: hudbu, která se odmítá držet v pozadí.

Tříčlenná islandská dechovka a ukrajinský ženský sbor se totiž zjevují přímo v záběru. Ne jako metafora, ne jako halucinace – prostě tam jsou. Stojí v krajině, sedí na kamenech, kráčí za Hallou jako tichý doprovod její mise. Diegetická hudba je tady dotažená do absurdní dokonalosti: muzikanti nejsou kulisa, ale aktivní součást vyprávění. Jsou Halliným vnitřním hlasem, jejím rytmem, jejím pulsem. A někdy doslova překážkou v cestě.

Dechové trio (mimochodem členové islandské kapely ADHD) a ukrajinské zpěvačky vytvářejí hudební svět, který nemá právo fungovat – a přesto funguje dokonale. Soundtrack od Davíða Þór Jónssona míchá severský minimalismus s balkánskou živelností a ukrajinskou polyfonií. Výsledkem je zvláštní kulturní zkrat: Island najednou není ostrov, ale průsečík. Hallin ekologický boj a její touha po dítěti z východu tak přestávají být dvě oddělené linie – jsou to dvě strany téže mince.

A pak je tu samotná Halla v podání Halldóry Geirharðsdóttir. Žádná akční hrdinka, žádná charismatická rebelka z plakátu. Spíš někdo, koho byste potkali na poště. A právě proto se jí její odbojová činnost daří. Její odhodlání není teatrální, ale praktické. Nehraje si na symbol – ona jím prostě je.

Nenechte se zmást: Žena na válečné stezce by obstála i bez svého hudebního „WTF efektu“. Příběh je dost silný na to, aby unesl i tu nejnudnější výtahovou hudbu. Ale to, co z filmu dělá něco víc než jen další „angažované drama“, je právě tenhle bizarní kontrapunkt. Při pátém zjevení dechovky už sice víte, že přijde – ale stejně vás to pobaví. A trochu rozhodí. Což je přesně pointa.

A ještě jedna věc: film se nesnaží být líbivý ani v tom nejzákladnějším smyslu. Žádné katalogové tváře, žádná estetizace. Postavy jsou snímané stejně jako krajina – drsně, stroze, bez filtru. A přesto (nebo právě proto) z nich vyzařuje zvláštní druh tepla. Takové to nenápadné, které si uvědomíte až ve chvíli, kdy už jste v tom příběhu po kolena.

Erlingsson natočil film, který je současně politickou satirou, ekologickým manifestem i absurdní komedií. A hlavně důkazem, že i v době, kdy se většina filmů snaží být „relevantní“, se pořád dá být originální. Stačí k tomu luk, pár drátů vysokého napětí… a jedna kapela, která odmítá zůstat mimo záběr.