Sedmdesátky, chladný New York, konspirace v přímém přenosu. Sydney Pollack servíruje politicko-špionážní thriller s nostalgií po časech, kdy se ještě filmy nebály přemýšlet. Žádná zběsilá honička v kamerových epilepsiích, žádná CGI gymnastika mezi kulkami. Redfordovi stačí jen čtyřiačtyřicítka, vojenský výcvik spojaře a blonďatá hříva, za kterou by mu odpustili i špionáž proti vlastní matce. Stará poctivá práce.
Až na to, že Joe Turner s krycím jménem Kondor je vlastně knihomol z kanceláře, co se přes noc mění ve smrtící stroj. Chladný, neomylný analytik, který zná každou fintu a každou mašinu, nikdy se nenechá nachytat – a ještě mu do náruče spadne krásná žena. Nevěříte? Pollack vás přesvědčí. Kdyby se CIA řídila takhle jednoduchými pravidly, nepotřebovala by žádné rekrutování. Stačilo by posílat výtisky románů Johna le Carrého s přiloženou služební zbraní.
Připočtěte pár špionážních náhod, co se ani nesnaží maskovat (důležité telefonní číslo v kapse zabijáka? vážně?), a tu povinnou romantickou linku, která je tu jen proto, že Redford vypadá, jak vypadá. A přesto? Funguje to. Protože atmosféra je hutná, protože Pollack umí dávkovat napětí a protože Redford je borec č. 1. Ale musíme uznat, že má víc než důstojného protihráče, titul borec č. 2 získává Max von Sydow. Jeho Joubert je zabiják se stylem, který si na smrt nepotrpí osobně – je to jen práce. Férová, jako všechno, co dělá.
Soundtrack: Žádné drama, jen nervy na pochodu
Zapomeňte na těžkopádné orchestrální aranže nebo osudové smyčce – Tři dny Kondora jdou jinou cestou. Dave Grusin, skladatel, který s mistrovskou zručností dokáže proměnit hudební podkres v emocionální páteř filmového díla, si nehraje na Schifrina ani na Herrmanna. Místo toho servíruje jazz-funkový rytmus, který napětí nebuduje tím, že by vám metal do uší děs a beznaděj, ale mnohem efektivněji pracuje s nervozitou. Lehké bicí, pulsující basa, saxofon, který se líně vine vzduchem jako kouř z Redfordovy pistole.
Nejvýraznější motiv? Samozřejmě Condor! Úvodní téma, které se vám zaryje pod kůži a nastaví správný feeling – ne heroismus, ne konspiraci na druhou, ale konstantní neklid. Jako když čekáte, že na vás každou chvíli někdo vybafne zpoza rohu. Přesně tohle Grusin umí.
A pak tu máme I've Got You Where I Want You. Scéna: Redford v Atwoodově domě, rádio naplno, čekáme na zúčtování. A do toho? Čistokrevný sedmdesátkový funk v podání Jima Gilstrapa. Basa tu hraje první ligu – odsekává, tlačí se dopředu a drží celou skladbu pevně při zemi, zatímco kytary a dechy podkreslují napětí. Má to ležérní, sebevědomý vibe, který sedí k době i ke scéně. Nečekaná, ale naprosto trefná volba, která dokonale zapadá do celkové atmosféry filmu.
Poznámka na závěr: Jestli patříte k těm, kdo si soundtracky pouštějí jen tak pro radost, tady vás moc nečeká – minimalistická hudba je natolik propojená s dějem, že bez něj jen těžko obstojí. Ale pusťte si v pátek večer ČT 2 a užijte si všechno v jednom balíčku – Redforda, napětí i Grusinovu hudbu.
Česká televize, ČT 2, 21.3.2025 20.00
