Claude Berri v polovině 80. let převedl na filmové plátno román Marcela Pagnola (L’Eau des collines – česky Živá voda). Z knižní kroniky vesnice udělal dvoudílný film (Jean od Floretty a Manon od pramene), který televize s oblibou reprízuje jako „venkovskou ságu“. Jenže kdo čeká kýč s levandulí, dostane místo toho pomalu utahovanou oprátku.
O co jde
První díl (Jean od Floretty) je jednoduchý na papíře: do provensálské vesnice přijede cizinec z města (Gérard Depardieu), aby obdělával zděděnou půdu a žil sen o soběstačnosti. Vesničané mu nepomáhají, sousedi mu házejí klacky pod nohy, pramen vody je schovaný – a kdo hádá, že tohle celé neskončí dobře, hádá správně.
Druhý díl (Manon od pramene) je echo a odplata. Jeanova dcera Manon (Emmanuelle Béart) z dětského pozorovatele vyroste do role venkovské Panny spravedlnosti a vrací vesnici přesně to, co ona kdysi dala jejímu otci: ticho, lhostejnost, zatracení.
Kdo za to může?
Nominalně César Souberan alias Papet (Yves Montand) a jeho synovec Ugolin (Daniel Auteuil). Jeden chytrý, druhý slabý, oba posedlí půdou, kterou chce Jean. Jenže redukovat vinu na dva chlapíky by bylo moc snadné. Všichni ve vsi věděli, že voda je. Všichni mlčeli. Nezúčastněnost? Spíš kolektivní podpis pod rozsudkem.
Hrdinové a antihrdinové
- Jean – idealismus, který vypadá na venkově jako naivita.
- Ugolin – chlap, který není ani zlý, ani dobrý, spíš tragicky malý.
- César – patriarchální vlk, co si myslí, že manipuluje s osudem.
- Manon – jediné světlo, které se nakonec promění v blesk.
Vedle scénáře a režie tu všechno drží pohromadě hvězdná trojice: Yves Montand jako neoblomný Papet, Daniel Auteuil coby slabý a manipulovatelný Ugolin a Gérard Depardieu v roli dobrosrdečného, ale osudově naivního Jeana. Každý z nich předvádí výkon, který se vryl do paměti francouzské kinematografie. A jen tak mezi námi – kdo by podle téhle tragikomické dynamiky hádal, že půvabná Emmanuelle Béart (Manon) byla ve skutečnosti krátce provdaná právě za „ošklivce“ Ugolina?
Hudba, co bodá do žeber
Jean-Claude Petit složil soundtrack, který není jen „pěkný“. Je vtíravý, melancholický, znepokojivý. Motivy se opakují jako tíseň, co vám brnká někde v zádech. Je to přesně ten druh hudby, co si pustíte doma, když chcete vzpomínat – a po deseti minutách máte sevřený žaludek.
A pak přijde pointa
Pagnol už v románu připravil trumf: Jean, ten „outsider z města“, byl ve skutečnosti Césarův syn. Celá tragédie je rodinná sebevražda, o které nikdo nevěděl. A tohle zjištění už není melodrama – to je rovnou antická tragédie přestěhovaná do nemilosrdného svitu provensálského slunce.
Verdikt
Tahle dvoudílná sága není o levanduli ani o romantice venkova. Je o mlčení, které zabíjí, a o osudu, který se tká z chamtivosti a strachu. Pokud vás zajímá, jak vypadá „řecká tragédie“ přepsaná do francouzštiny, tohle je ono. Ale jestli si chcete uchovat zidealizovanou představu romantické Provence, film i knihu ignorujte a poohlédněte se po nějaké hezké pohlednici...
