Rok kytarových mágů i jazzové rebelie: Na co vyrazit v roce 2026?
Když u nás v roce 1987 vyšla kniha "My děti ze stanice ZOO", znamenala několikanásobný šok. Opravdu úřady dovolily knihu s tak kontroverzním tématem? To byl šok číslo jedna. Po otevření knihy následovaly další: mrazivě a bez příkras (ústy velmi mladé dívky) líčené prostředí západního Berlína, šedá zóna prostitutek, feťáků, dealerů, kteří často ještě ani neodrostli školním lavicím. Dokumentární fotografie vychrtlých zombie a bezútěšných prostor stanice ZOO pak citlivější povahy dorazily.
Když v roce 2007 vtrhl do kin nízkonákladový irský film Once, publikum bylo dojaté. A dávalo to smysl — autenticita je vzácná komodita a Once se prodával jako její koncentrovaná podoba. Malý film, malý příběh, malí lidé — a mezi nimi něco, čemu se pak roky říkalo „nezaměnitelná chemie“.
Perníkový táta (Breaking Bad) je seriál, který diváka vtáhne do světa drog, zločinu a morálních paradoxů – a udělá to s razancí chemické reakce. Už samotné titulky jsou nápadité: názvy epizod i logo odkazují na periodickou tabulku prvků, kde se zvýrazní Br (brom) a Ba (baryum). Symbolika není samoúčelná – brom se vázaný ve sloučeninách používá k hašení ohně, zatímco baryum má schopnost samovznícení. Dva protikladné prvky, stejně jako dvojí povaha Waltera Whitea: muž, který chtěl uhasit rodinný problém, a přitom vzplanul do destruktivní bouře.
Claude Berri v polovině 80. let převedl na filmové plátno román Marcela Pagnola (L’Eau des collines – česky Živá voda). Z knižní kroniky vesnice udělal dvoudílný film (Jean od Floretty a Manon od pramene), který televize s oblibou reprízuje jako „venkovskou ságu“. Jenže kdo čeká kýč s levandulí, dostane místo toho pomalu utahovanou oprátku.
Vyprávět děj Atlasu mraků je podobně marné jako vysvětlovat jazzovým puristům, proč někdo poslouchá Franka Zappu. Oficiálně tu máme šest samostatných linií, každou v jiném čase, na jiném kontinentu a v jiném žánru. Lodní deník z 19. století. Intriky vydavatelů a muzikantů ve třicátých letech. Konspirační thriller ze sedmdesátých let. Satirická groteska o stařících v britském domově důchodců. Dystopický sci-fi příběh klonované dívky z budoucnosti. A nakonec postapokalyptické drama o kmeni, který po pádu civilizace znovu objevuje řeč i víru.
Frajer Luke není obyčejný vězeňský film. Tohle je podobenství o svobodě, odporu a o tom, že někteří lidé se prostě nedají zlomit – ani když jim vezmete všechno. A pokud ano, raději zvolí smrt, než aby se podvolili. Paul Newman v roli Lukea tu podává výkon, který nelze popsat jinak než ikonický. V očích má klid, úsměv má jako z plakátu, ale pod tou uvolněnou fasádou je to člověk, který už dávno něco ztratil – a zbytek se mu systém snaží vzít silou.
Zapomeňte na školní výklady katechismu. Kevin Smith v roce 1999 vytáhl z rukávu film, který se s náboženstvím nemazlí – a právě tím mu vzdává největší poctu. Dogma je jako rozhovor s opilým kazatelem v zadní části baru: drzý, sarkastický, ale zatraceně trefný. A když vás přestane bavit, nastoupí Alanis Morissette jako Bůh – protože proč by ne?
Zapomeňte na chvíli na politiku! Film, o kterém bude řeč, je tak apolitický, že víc už to snad nejde. V zasněžené, pohádkově nasvícené Moskvě se totiž objeví anděl. A ne ledajaký – má podobu lehce zmateného mladíka, který se chová jako nadšený turista na objevné cestě nejen městem, ale i lidskými dušemi. „Můj přítel anděl“ (přesněji Moj pareň – Angel, 2012) není žádné filmové zjevení, ale pokud hledáte něco, co vám vykouzlí úsměv na rtech a nevypne mozek úplně, jste na správné adrese.
Instantní deprese na dobrou noc. Doporučuje 11 z 10 psychiatrů.
Tímto komentářem z ČSFD by se dal lakonicky shrnout seriál Černobyl (2019), pětidílná minisérie z produkce HBO a Sky, která si bez zbytečné stylizace, zato s chirurgickou přesností a podprahovým děsem podmanila miliony diváků. Téma jaderné katastrofy není zrovna typický večerníček – přesto se k němu řada z nás vrací opakovaně. Ne snad z masochismu, ale protože máloco nás v posledních letech na obrazovce zasáhlo s takovou intenzitou a upřímností.