Frajer Luke není obyčejný vězeňský film. Tohle je podobenství o svobodě, odporu a o tom, že někteří lidé se prostě nedají zlomit – ani když jim vezmete všechno. A pokud ano, raději zvolí smrt, než aby se podvolili. Paul Newman v roli Lukea tu podává výkon, který nelze popsat jinak než ikonický. V očích má klid, úsměv má jako z plakátu, ale pod tou uvolněnou fasádou je to člověk, který už dávno něco ztratil – a zbytek se mu systém snaží vzít silou.
Vizuál: bída, prach a dokonalý kontrast
Celý film se odehrává na pozadí amerického Jihu – žádná idylka. Prach, vedro, otrocká dřina na silnici. Kamera Conrada Halla zachycuje tohle prostředí s neobyčejným smyslem pro kontrast: vyprahlá krajina a ještě vyprahlejší vztahy mezi dozorci a vězni. Uniformy blednou, ale zrcadlí sílu moci. A Luke? Ten v tom všem vypadá jako někdo, kdo sem přišel z úplně jiného světa.
A pak je tu ikonická scéna s padesáti vejci.
Padesát vajec a výroba legendy
Scéna, která se zapsala do dějin kinematografie. Ale zatímco někteří v ní vidí akt vzdoru nebo šíleného odhodlání, my máme jinou teorii: Luke ví, že pokud se chce ve vězení rychle vypracovat z bažanta na uznávaného borce, musí zaujmout. Rvačka s Draglinem (George Kennedy, který za roli získal Oscara) byla jen zahřívací kolo. Vejce – to je jiná liga.
Tady nejde jen o fyzickou výzvu. Tady se vyrábí mýtus. Najednou už to není „ten nový“, ale legenda. Vězeňská aristokracie. Frajer Luke. Status dosažen – bez jediného zbytečného políbení zadnice dozorcům.
A pak to přijde – pokusy o útěk, návraty, tresty, vzdor, zlomení… a znovu vzdor
Film mistrně zobrazuje cyklus odporu a represe. Luke uteče. Luke je chycen. Luke je potrestán. Luke se směje. Luke znovu uteče. Mezitím přibývá scén, které divákovi lámou srdce: bití, nekonečné kopání jámy, ponižování. A přece – i když ho donutí pokleknout, v duchu stále stojí.
Závěrečné momenty jsou drsné a symbolické. Ale protože nechceme spoilerovat (i když tenhle film zná každý alespoň z doslechu), řekněme jen: jeho smrt není prohrou. Je posledním gestem člověka, který raději shoří, než aby se ohnul.
Soundtrack: orchestr, jazz i country – a kupodivu to funguje
Hudbu složil Lalo Schifrin, nominovaný za ni na Oscara. Ačkoliv je jeho rukopis známý hlavně v jazzu a akčních filmech (Mission: Impossible, Dirty Harry), tady pracuje s neobvyklou paletou. Orchestrální pasáže, chvílemi subtilní jazzové podbarvení, a do toho čistokrevné country, které evokuje atmosféru amerického Jihu.
Výsledek je možná žánrově nevyrovnaný, ale překvapivě funkční. Některé scény navíc doprovází i hudba „zdrojová“ – tedy hraná nebo slyšená přímo ve scéně. Například když si vězni pouští rádio během pauzy, nebo když se na scéně objeví slavná "car wash girl".
Ale zastavme se na chvíli u nejznámější skladby z filmu. Máme na mysli "Plastic Jesus", kterou Paul Newman v nejdojemnější filmové scéně zpívá. Najdete ji i v oficiálním soundtracku na Spotify, ale: je tam pouze její instrumentální verze a jako autor hudby je uvedený Lalo Schifrin. Takže si to trochu vyjasníme 😉
🎸 „Plastic Jesus“ se poprvé objevila v roce 1957 v rozhlasové show The Jack Moran Show. Text měl být reakcí na komerční zneužívání náboženství, konkrétně na plastové Ježíše přilepené k palubním deskám aut.
Oficiálními autory jsou:
Ed Rush – texaský novinář
George Cromarty – folkový muzikant
Oba údajně písničku napsali společně, když studovali na Fresno State College. Nahrávka jejich dua The Goldcoast Singers vyšla v roce 1962 na albu Here They Are! The Goldcoast Singers.
🎤 Píseň zpopularizoval Paul Newman ve filmu Frajer Luke (1967), kde ji nazpíval jen s doprovodem banja – a tím vznikl její nejslavnější moment. Poté se do repertoáru dostala desítkám dalších interpretů (např. Tia Blake, Billy Idol nebo The Flaming Lips a pozor, taky Wabi Daněk!), ale právě Newmanova verze zůstává ta ikonická.
A protože melodie i text znějí skoro jako tradiční americká lidovka, mnozí si dlouho mysleli, že je písnička anonymní nebo dávno zlidovělá. Což vlastně tak trochu je – navzdory známým autorům.
