Instantní deprese na dobrou noc. Doporučuje 11 z 10 psychiatrů.
Tímto komentářem z ČSFD by se dal lakonicky shrnout seriál Černobyl (2019), pětidílná minisérie z produkce HBO a Sky, která si bez zbytečné stylizace, zato s chirurgickou přesností a podprahovým děsem podmanila miliony diváků. Téma jaderné katastrofy není zrovna typický večerníček – přesto se k němu řada z nás vrací opakovaně. Ne snad z masochismu, ale protože máloco nás v posledních letech na obrazovce zasáhlo s takovou intenzitou a upřímností.
O čem to celé je?
Seriál začíná tím, čím příběh Legasova končí: jeho sebevraždou. Je to výmluvný start celé minisérie, která se odvíjí ve flashbacích – od havárie samotné až po pozdější soudní proces. Sledujeme zde rekonstrukci událostí, které vedly k nejhorší jaderné havárii v dějinách lidstva. Po výbuchu čtvrtého reaktoru jaderné elektrárny v ukrajinském Černobylu v roce 1986 se rozbíhá řetězec zoufalých snah o minimalizaci škod – technických, lidských i politických. Seriál sleduje osudy několika postav: především vědce Valerije Legasova (Jared Harris), stranického aparátčíka Borise Ščerbiny (Stellan Skarsgård) a fiktivní vědkyně Uljany Chomjukové (Emily Watson), která reprezentuje desítky anonymních odborníků, kteří se na řešení krize podíleli.
Režijní jistota, která mrazí
Britská produkce se mohla lehce zvrtnout v západní karikaturu Sovětského svazu – ale nestalo se. Tvůrci vsadili na autentický výtvarný styl, kde špinavá šeď paneláků a temná barevná paleta vytváří téměř hororovou atmosféru. Kamera je statická a nevtíravá, o to víc vynikne tíseň okamžiku. Sound design i hudba islandské skladatelky Hildur Guðnadóttir tvoří jednu z nejděsivějších zvukových kulis posledních let. Použití autentických ruchů z elektrárny podtrhuje hrozbu, která zůstává neviditelná – a právě tím je ještě děsivější.
Málokdy se stane, že by soundtrack působil tak těživě, že ho nelze poslouchat samostatně – tady to platí beze zbytku. Už samotný výběr hudby napovídá, že tohle není dramatizace katastrofy, ale rekviem za pravdu.
Odsudek systému, ne lidí
Na první pohled se může zdát, že půjde o jednostrannou obžalobu sovětského režimu – a částečně skutečně jde. Ale zároveň to není zploštělá historka o šlendriánu a nekompetenci. Černobyl totiž přesvědčivě ukazuje, že stejný systém, který katastrofu způsobil, v sobě paradoxně měl i lidi, kteří pak udělali maximum pro to, aby ji nezopakovali.
Hasiči, vojáci a dělníci v první linii často netušili, do čeho jdou. Ti další už ano – a přesto šli. Scény z podzemí, kde horníci kopou ručně v padesátistupňovém vedru a přitom si neodpustí drsný humor, patří mezi nejsilnější momenty celé minisérie. Humor je tu vzácný a o to účinnější – ať už jde o scénu, kdy horníci špinavýma rukama plácají ministra přes sako, nebo výměnu mezi Ščerbinou a nahatým horníkem, který hrdě dodá: „Ale ty vaše blbé čepice máme!“
Lidé se mění – když musí
Hluboký dojem zanechává i proměna postav – zejména Borise Ščerbiny, který se z počátečního prototypu papaláše mění v pragmatického, soucitného a statečného muže. I Legasov, jaderný vědec a tragická postava celé události, není vykreslen jako hrdina bez poskvrny, ale jako člověk zmítaný pochybnostmi a vědomím, že pravda má svou cenu – a někdy i oběť.
Mimochodem, tvůrci přiznali, že ne všechny postavy byly zcela historicky přesné: Uljana Chomjuková je smyšlená a například Ďatlov údajně nebyl zdaleka takový arogantní padouch, jak se může ze seriálu zdát. Tvůrci ale nesáhli k výslovné lži, spíš použili uměleckou licenci tam, kde šlo o dramatické vyznění.
Soud jako finále i zrcadlo
Soudní proces v posledním díle je pak vyvrcholením celé série. Legasovovo vysvětlení, co přesně se stalo a proč, je zároveň obžalobou celého systému, který raději obětoval lidské životy, než aby přiznal chybu. Kariérismus, zaslepená víra v technologii, dogmatické uvažování – to všechno vedlo k řetězci rozhodnutí, která skončila explozí. Ale byl někdo opravdu vinen, když věřil, že tlačítko AZ-5 reaktor zastaví, protože tak byl vycvičen?
Když lež určuje, co je skutečné
Možná, že nejdůležitější poselství Černobylu není varování před jadernou energií. Možná je to varování před tím, co všechno se stane, když lež začne určovat, co je skutečné. A připomínka, že hrdinství někdy přichází ze směru, odkud bychom ho nečekali.
Právě v tom je jeden z největších paradoxů celého příběhu. Sovětský režim své občany ovládal skrze strach a cynicky vštípenou loajalitu k ideálu, který už dávno nic neznamenal. Ale přesto – nebo možná právě proto – v nich zakořenil silný smysl pro povinnost. Mentalitu, v níž sebeobětování není výjimka, ale očekávatelná odpověď. A když pak přišel moment, kdy bylo nutné jít do první linie – přestože už všichni věděli, že jde o smrtící misi – šli.
A co kdyby se to stalo nám?
Co kdyby k podobné katastrofě došlo jinde? V zemi, která ctí individuální svobodu, ale nevede občany k připravenosti položit život pro vyšší dobro? Kde se důvěra ve stát měří výší daní a ochota riskovat život pro anonymní vlast neexistuje? Dokázali bychom být stejně stateční?
Tohle není pokus o glorifikaci totality. Spíš poznámka o tom, že jedna pravda může existovat vedle druhé – i když se zdají být v rozporu. Sovětská věrchuška si zaslouží nejvyšší opovržení. Ale sovětští občané – ti, kteří kopali pod reaktorem, zasypávali jádro bórem, likvidovali radioaktivní sutiny i stříleli opuštěné psy – si zaslouží nejvyšší úctu.
Závěrem: Není to snadné dívat se na Černobyl. Ale je to nutné.
