Porta – festival řízený „z obýváku“
Sedmdesátky, chladný New York, konspirace v přímém přenosu. Sydney Pollack servíruje politicko-špionážní thriller s nostalgií po časech, kdy se ještě filmy nebály přemýšlet. Žádná zběsilá honička v...
Jsou filmy, které stárnou. A pak jsou filmy, které časem získávají úplně nové významy. Útěk do divočiny (Into the Wild, 2007) patří bezpochyby do té druhé kategorie. Když Sean Penn natočil příběh Christophera McCandlesse, vypadalo to jako čistá, syrová adaptace osudu mladíka, který se rozhodl odmítnout konzumní společnost a hledat absolutní svobodu. Dnes, téměř dvacet let po premiéře, ale snímek působí spíš jako fascinující záznam světa, který definitivně přestal existovat.
Když se řekne „bobby soxer“, některým z nás asi naskočí obrázek usměvavé dívky s culíky, v poodle sukni, bílých ponožkách a saddle shoes. Tyhle teenagerky 40. let ale nebyly jen módním výstřelkem – představovaly zásadní posun ve vnímání mladé generace a staly se symbolem zrodu dospívající kultury, jak ji známe dnes.
Popravdě: „In Spite of All the Danger“ zní jako písnička, kterou by si kluci zahráli na dvorku, zatímco čekají, až mamka dovaří čaj. A to je přesně to, co se stalo. Skiffle – a to přímo z učebnice.
Bobby McFerrin není jen ten týpek, co v 80. letech rozverně zpíval Don’t Worry, Be Happy. Tohle je chlapík, co dokázal udělat z vlastního hlasu orchestr, jehož koncerty vypadají spíš jako nekonečná improvizace než klasické vystoupení, a jehož hudební experimenty si podávají ruku s jazzem, klasickou hudbou i čistou spontánností.
Říká se, že k hraní rock'n'rollu potřebujete tři akordy a pravdu. Oldovi Říhovi ty akordy občas stačí dva a s tou pravdou je to taky složité. Přesto Katapult slaví padesátku v plných sálech. Jak je možné, že kapela, kterou hudební fajnšmekři považují za trest, je pro tisíce lidí náboženstvím?
Když u nás v roce 1987 vyšla kniha "My děti ze stanice ZOO", znamenala několikanásobný šok. Opravdu úřady dovolily knihu s tak kontroverzním tématem? To byl šok číslo jedna. Po otevření knihy následovaly další: mrazivě a bez příkras (ústy velmi mladé dívky) líčené prostředí západního Berlína, šedá zóna prostitutek, feťáků, dealerů, kteří často ještě ani neodrostli školním lavicím. Dokumentární fotografie vychrtlých zombie a bezútěšných prostor stanice ZOO pak citlivější povahy dorazily.
Když se v českých zemích během protektorátu řeklo "potápky", každý věděl, že se nemluví o vodním ptactvu, ale o mladé subkultuře, která svým stylem, chováním a mluvou provokovala konformní společnost i úřady. Tito mladí rebelové byli pravděpodobně jednou z prvních českých subkultur – a rozhodně stáli za povšimnutí.
Proč plníme sály na kapely, které vlastně neexistují?
Revivalové kapely jsou zvláštní živočišný druh. Jedni je považují za svatokrádež, druzí za poslední šanci slyšet milovanou hudbu naživo. Pravda je – jako obvykle – někde mezi. Revival totiž může být poctivým řemeslem, technickým fetišem, kolektivní terapií… anebo taky velmi trapnou maškarádou. Rozdíl mezi těmito póly bývá propastný. A zatraceně slyšitelný.
Skladba El Cóndor Pasa je pro většinu lidí synonymem ikonické verze dua Simon & Garfunkel. Jenže tahle melodie má mnohem hlubší kořeny, sahající až k peruánské zarzuele z počátku 20. století. Je to příběh hudby, která přešla z divadelních scén do světa populární hudby, filharmoniků, jazzových úprav i repertoáru pouličních muzikantů, a nakonec se stala oficiální součástí peruánského kulturního dědictví. Takže oblečte pončo, nalijte si maté a ponořme se do historie tohoto fascinujícího hudebního fenoménu.
Dalo by se říct, že kdyby blues mělo hlas jako šmirglpapír, jmenovalo by se Howlin’ Wolf. Ale to by bylo přeceňování šmirglpapíru – protože Wolfův hlas byl ještě hrubší, naléhavější a, troufáme si říct, děsivě krásnější.