Rozpočet jako matka vynalézavosti: Blue Note byl malý label. Neměli peníze na drahé barevné tisky. Reid Miles to vyřešil tak, že používal jen dvě barvy (tzv. duotony). Výsledek? Vypadalo to mnohem víc umělecky a moderně než přeplácané barevné fotky konkurence.
Ořez jako skalpel: Miles se nebál vzít fotku muzikanta a uříznout mu půlku hlavy nebo ho nechat jen jako malou siluetu v rohu. Vytvořil tím neuvěřitelný prostor.
Písmo, které hraje: V té době se fonty jen sázely. Miles je začal skládat jako noty – někdy byla písmena přes sebe, jindy rozházená, jindy gigantická přes celý obal.
Není tu místo pro suchary (ani pro čtverce)
Geniální dvojsmysly jsou v designu to, co odlišuje řemeslo od umění. U obalu alba No Room for Squares (1963) od Hanka Mobleyho se Reid Miles doslova vyřádil na anglickém slovíčku „square“. V tehdejším jazzovém slangu to byl výraz pro „suchara“ – pro někoho upjatého, kdo nechápe rytmus doby a prostě není cool.
Milesův vizuální vtip je přímočarý a drsný zároveň.
Dominance kruhu: Celému prostoru vládne obrovský žlutý kruh, symbol „vnitřního kruhu“ vyvolených, kteří vědí, o čem je život a jazz. Uprostřed něj si Hank Mobley v klidu vychutnává cigaretu.
Vykázání do kouta: A co ten nešťastný čtverec (square)? Ten v tomhle světě nemá místo. Miles ho doslova vykázal na samotný okraj, kde se jako malý růžový vetřelec krčí v koutě. Jako by mu designér vzkazoval: „Sem nesmíš, ty sem nepatříš.“
Je to mistrovská ukázka toho, jak se dá název alba prodat jedním geometrickým tvarem. Žádné složité vysvětlování, jen čistá grafická metafora o tom, kdo je uvnitř a kdo zůstal za dveřmi.
Page One (Joe Henderson) - práce s perspektivou
To, co dělá tenhle obal mistrovským kouskem, je práce s texturou a perspektivou:
Perspektiva: Joe Henderson stojí opřený o zeď, která se táhne do dálky. Miles tu využil přirozené linie té zdi k tomu, aby do nich zasadil text.
Typografický "shluk": Podívejte se, jak jsou jména a název alba vysázeny těsně u sebe v horní části. Je to úsporné, skoro to vypadá jako razítko na zdi.
Barva jako akcent: Červená barva není v ploše, ale jen v písmu „JOE HENDERSON PAGE ONE“. Zbytek je ta krásná, špinavá, zrnitá šedobílá.
Go! (Dexter Gordon, 1962) – Typografie v pohybu
Písmo na tomto obalu není jen k přečtení, je to grafický objekt. U alba GO! Dextera Gordona nám Miles ukazuje, jak se dá pomocí typografie vytvořit vizuální puls. Žádné složité efekty – jen opakování slova GO v přísném rytmu. Skutečná ‚pastička na oči‘ ale spočívá ve střídání barevnosti jednotlivých slabik, které doplňuje malá, oříznutá fotka interpreta v rohu. Ta svou tmavostí a kontrastem funguje jako dokonalý kontrapunkt k lehkému a hravému nápisu nad ní. Je to jazz v té nejčistší grafické podobě.
Reid Miles pro Blue Note navrhl přes 500 obalů a přestože jazzu neholdoval, stal se jeho nejvýraznějším vizuálním interpretem. Jeho styl – odvaha k prázdnému prostoru, práce s výraznou typografií a omezená barevnost – definoval moderní grafiku natolik, že z něj dodnes čerpají nejen jazzoví fanoušci, ale i tvůrci minimalistických webů a plakátů. Ukázal nám totiž, že ta nejlepší hudba se dá vyjádřit i pouhým jedním kruhem nebo dobře zvoleným fontem.
A až si budete prohlížet jeho díla v galerii, nebuďte suchaři a pusťte si k tomu No Room for Squares.
