Do světa showbyznysu vstoupil s kytarou a pod křídly hvězdného producenta Bookera T. Jonese, srdcem však zůstal nohama pevně na zemi — někde mezi montážní linkou a polední pauzou v tovární hale.
Dokonalým symbolem jeho nátury je obal debutového alba Just as I Am. Bill na něm stojí opřený o cihlovou zeď firmy Weber Aircraft, kde tehdy montoval toalety do letadel. Přestože už ve studiu vznikaly budoucí hity jako Ain’t No Sunshine, při focení se nedokázal odloučit od svého ošoupaného kufříku na svačinu. Drží ho v ruce i na snímku, který ho proslavil po celém světě. Jako by tím vzkazoval: tohle jsem já — dělník, co má co říct, a tyhle písničky jsou stejně poctivé jako kus žvance po dvanáctihodinové šichtě.
Z uhelných dolů ke gospelovým základům
Bill Withers se narodil v roce 1938 v malém hornickém městečku Slab Fork v Západní Virginii. V dětství trpěl koktavostí, což ho paradoxně naučilo pozorně naslouchat okolí. Klíčovým formujícím prvkem se pro něj stal gospel — ne jako show, ale jako komunitní prožitek. V jeho nejslavnějších skladbách dodnes slyšíme ozvěny kostela: rytmické tleskání, smysl pro sborovou harmonii i důraz na pravdivost výpovědi.
Rok 1971: debut, který přepsal pravidla
Když Withers podepsal smlouvu s labelem Sussex Records, producent Booker T. Jones (legenda spojená se Stax Records) okamžitě pochopil, že Bill nepotřebuje smyčcové orchestry ani zvukovou okázalost. Album Just as I Am přineslo revoluci v jednoduchosti. Písně jako Ain’t No Sunshine nebo Grandma’s Hands stojí na minimalistickém doprovodu, v němž dominuje Billův baryton — hlas, který zní spíš jako vyprávění starého přítele u baru než jako školený projev soulové divy.
Let It Be jako syrový spirituál
Paul McCartney Let It Be napsal sice v jazyce, který připomíná gospelovou tradici, původní inspirace však byla mnohem osobnější. „Mother Mary“ nebyla biblickou postavou, ale vzpomínkou na jeho matku Mary, která zemřela, když bylo Paulovi čtrnáct let. Náboženský výklad písně se objevil až později — mimo jiné i kvůli vnitřnímu napětí v kapele, kde s ní John Lennon nikdy nebyl zcela ztotožněn. Bill Withers z téhle skladby na albu Just as I Am udělal něco jiného: čistý, syrový spirituál.
Jakmile nastoupí tleskající ruce a jeho hluboký, klidný hlas, před očima se místo velkého pódia objeví dřevěné lavice malého kostela někde na americkém Jihu. Žádné orchestrální aranže, žádný patos. Jen koncentrovaná esence naděje a odevzdání.
Je to fascinující kontrast. Zatímco Beatles skladbu uzavírají téměř „stadionovým“ finále, Withers ji nechává plynout v typickém, nenápadném groovu. Přesně takhle vypadá soul, když si vezme do parády jednu z největších popových hymen vůbec.
Lovely Day: anatomie optimismu
V roce 1977, kdy už byl Withers etablovanou hvězdou, vydal album Menagerie. Právě na něm se objevila jeho nejslavnější „feel-good“ hymna Lovely Day. Z hudebního hlediska jde o mistrovskou ukázku práce s náladou: funkový basový riff, jednoduchý groove a gospelové schéma „call and response“.
Píseň je proslulá i technickým rekordem — v závěru Withers drží tón neuvěřitelných osmnáct sekund, což patří k nejdelším drženým tónům v historii pop music. Nejde však o samoúčelnou ekvilibristiku. Ta nota symbolizuje nekonečnost a stabilitu onoho „hezkého dne“, o kterém zpívá.
Tichý odchod ze scény
Bill Withers svou kariéru ukončil v polovině osmdesátých let. Znechucen tlakem vydavatelství, aby „zněl moderněji“, se jednoduše rozhodl, že už nahrávat nebude. Zbytek života prožil v ústraní, smířený s tím, že jeho písně žijí vlastním životem v nespočtu coververzí — od Michaela Jacksona po Micka Jaggera.
Bill Withers je důkazem, že soul nestojí na krkolomných hlasových ozdobách, ale na opravdovosti a schopnosti najít v každém obyčejném dni kousek něčeho posvátného.
