Existují zpěváci, kteří zpívají krásně, a pak jsou tu tací, kteří zpívají pravdivě. Joe Cocker patřil do té druhé kategorie – chlap, který zněl, jako by prošel životem, dýmem, whisky i bolestí, a...
Jsou filmy, které stárnou. A pak jsou filmy, které časem získávají úplně nové významy. Útěk do divočiny (Into the Wild, 2007) patří bezpochyby do té druhé kategorie. Když Sean Penn natočil příběh Christophera McCandlesse, vypadalo to jako čistá, syrová adaptace osudu mladíka, který se rozhodl odmítnout konzumní společnost a hledat absolutní svobodu. Dnes, téměř dvacet let po premiéře, ale snímek působí spíš jako fascinující záznam světa, který definitivně přestal existovat.
Redakce Retrovibes Když se řekne Elvis Presley, mnozí si hned vybaví blýskavé kostýmy, napomádovaný účes pompadour a medový hlas. Ale žádný král se nestal legendou přes noc, a ani Elvis ne. Jeho příběh je spojený s bouřlivými začátky rock and rollu, kdy se hudba stávala něčím víc než jen kulisou – stala se hnutím.
Redakce Retrovibes Popravdě: „In Spite of All the Danger“ zní jako písnička, kterou by si kluci zahráli na dvorku, zatímco čekají, až mamka dovaří čaj. A to je přesně to, co se stalo. Skiffle – a to přímo z učebnice.
Redakce Retrovibes Před časem jsme se na Retrovibes ptali, jestli má smysl hrát na Portě ‚Toulavýho‘ i po čtyřicáté. Byla to provokace? Možná trochu. Ale reakce, které se strhly, nám ukázaly jednu věc: Festival Porta pro své návštěvníky neznamená jen položku v kalendáři. Je to hluboká a nefalšovaná emoce.
Redakce Retrovibes Když se řekne soul, jedno jméno by mělo zaznít mezi prvními – Sam Cooke. Byl nejen jedním z průkopníků tohoto žánru, ale také zpěvákem s tak podmanivým hlasem, že dokázal proměnit jakoukoli skladbu v nezapomenutelný zážitek. Jeho přechod z gospelu k populární hudbě byl nejen přirozený, ale také revoluční. Bez jeho vlivu by soul možná nikdy nedosáhl takového věhlasu a mnoho jeho následovníků by nikdy nevstoupilo na hudební scénu.
Redakce Retrovibes V dějinách progresivního rocku existují kapely, které žánr definovaly – a pak je tu King Crimson. Pro muzikanty za železnou oponou to byla instituce. Laboratoř. Obtížná konzervatoř bez diplomu. V době, kdy se vinylové desky pašovaly v kufrech diplomatů, přepisovaly na pásky a kopírovaly do ztráty kvality i nervů, působil zvuk Roberta Frippa jako zpráva z jiné planety. Nešlo jen o to, že to bylo „jiné“. Bylo to náročné. Nepodbízivé. Inteligentní. A tím pádem magnetické.
Redakce Retrovibes Marvin Gaye byl ten typ zpěváka, který by klidně mohl číst telefonní seznam a stejně by to znělo jako manifest o lásce, bolesti a všem mezi tím. Čtyři oktávy, charisma, které se nevyučuje, a talent, který se v Motownu rodil jednou za dekádu. Jenže rodil se i bojovník se sebou samým — a právě tenhle kontrast z něj udělal jednoho z nejvlivnějších hudebníků 20. století.
Redakce Retrovibes Když se řekne Willie Nelson, většina lidí si vybaví buď country, nebo trávu. A v obou případech mají pravdu. Ale než začnete přepínat s tím, že „tohle není můj šálek bourbonu“, dejte tomu vousáčovi šanci. Protože Willie není jen další kytarista v klobouku – je to chlap, co přepsal pravidla nashvillské fabriky a místo navoněného popu servíroval muziku s duší. Balil ji do ušmudlaných melodií, hraných na vlastní nástroj jménem Trigger (který by dneska v muzeu byl pečlivě střeženým exponátem), a přitom nikdy nepřestal znít jako někdo, kdo vás pozve na verandu, ne na recepci.
Redakce Retrovibes Když do socialistického Československa proniklo jeho tenorové vibrato, názory generací se s třeskem střetly. Ti „dříve narození“ ho zbožňovali. Ať už zpíval anglicky, španělsky či francouzsky, vždy to bylo srozumitelné, líbivé a přinášelo to romantické představy moře, pláží, západů slunce a zvuku cikád. Pro mladší generaci to byl „ten trapnej břichatej Řek“ s přeslazeným repertoárem a kýč, který si zasloužil být zařazený někam mezi krimplenové šaty a zahradní trpaslíky. Pro režim to pak byl „pokrokový Řek“, jehož pravicová junta (ideologický nepřítel č. 1) donutila opustit Řecko.
Redakce Retrovibes Je těžké si představit, že něco tak hypnoticky houpavého, co dnes zní jako soundtrack k tropickému drinku s paraplíčkem, bylo původně písní o noční dřině. „Day-O (The Banana Boat Song)“ je dnes synonymem pro pohodové karibské vibrace — jenže pod tou hladinou se skrývá píseň o lidech, kteří celou noc tahali banány do přístavu, a za rozbřesku volali na předáka, že chtějí jít konečně domů.
