Všichni ty písničky známe od ohňů, z rádií nebo z vánočních playlistů. Zpívali je Michal Tučný, František Nedvěd nebo Karel Zich. Přesto jméno jejich autora, kanadského písničkáře Gordona Lightfoota,...
Kdo sleduje vývoj brněnského Progresu od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, přicházel do Lucerna Music Baru s jistým napětím. Není to tak dlouho, co po smutném odchodu Pavla Pelce převzal basovou kytaru Dalibor Dunovský, a nedávno musel ze zdravotních důvodů kapelu opustit také dlouholetý kytarový pilíř Miloš Morávek. Jeho místo zaujal Tibor Molnár. Dvě zásadní personální změny v poměrně krátké době dokážou zamávat i dobře zaběhnutou kapelou. U Progresu 2 navíc nejde jen o sehranost, ale o hudbu, která stojí na poměrně specifické kombinaci rocku, aranžérské práce a někdy až teatrálního výrazu.
Redakce Retrovibes Když Curtis Mayfield v šedesátých letech zpíval s kapelou The Impressions, znělo to jako hedvábí. Tři hlasy v dokonalé harmonii, písničky o naději, lásce a důstojnosti. Soulová elegance, co hladí po duši. Ale uvnitř Curtise už to zdaleka nebylo tak uhlazené. Měl kytaru laděnou do vzpoury a mozek plnej nápadů, které se do elegantních obleků už nevešly.
Na začátku sedmdesátek to bouchlo. Mayfield se osamostatnil, přestal se vyhýbat politice a místo decentních gospelových harmonií začal drhnout funkem, který se odvážil říct všechno nahlas – i to, co lidé nechtěli slyšet. Z Impressions byl najednou impressionist nové éry: sám, svobodný, naštvaný a naprosto hudebně nekompromisní.
Redakce Retrovibes V roce 1966 se v Londýně sešli tři hudebníci, kteří měli jedno společné: nikdo z nich už nechtěl hrát v kapele, kde by musel dělat kompromisy. Eric Clapton byl tehdy modlou každého, kdo si kdy koupil elektrickou kytaru (a nejmíň jeden fuzzbox), Jack Bruce měl basu naladěnou na revoluci a Ginger Baker seděl za bicími s energií člověka, který by radši bubnoval do hořícího sudu, než držel tempo na hajtku. Když se tihle tři dali dohromady, vznikla kapela, která se hrdě nazvala Cream — protože byli „the cream of the crop“. Jo, skromnost zůstala za dveřmi.
Redakce Retrovibes Některé příběhy hudby zní jako legenda. Tenhle zní spíš jako dobře napsaný podvod – a o to je lepší. Vernon Dalhart totiž nebyl žádný zaprášený kovboj odněkud z Texasu. Byl to školený tenor, který začínal u opery a lehkých árií. Prostě člověk, kterého bys čekala spíš v obleku na jevišti než v prachu cest. Jenže pak přišla realita. A realita říká: publikum chce něco jiného.
Redakce Retrovibes Claude Berri v polovině 80. let převedl na filmové plátno román Marcela Pagnola (L’Eau des collines – česky Živá voda). Z knižní kroniky vesnice udělal dvoudílný film (Jean od Floretty a Manon od pramene), který televize s oblibou reprízuje jako „venkovskou ságu“. Jenže kdo čeká kýč s levandulí, dostane místo toho pomalu utahovanou oprátku.
Redakce Retrovibes Některým muzikantům zkrátka nebyli ti nejlepší odborníci v oboru dost dobří 😉 Zatímco většina hvězd se spokojeně odevzdala do rukou renomovaných studií a jen kontrolovala, zda jim to na obalu sluší, Chris Rea na to šel jinak. Svébytný britský bluesman s nezaměnitelným chraplákem totiž ke své hudbě potřeboval vizuál, který by s ní stoprocentně dýchal. A protože měl pocit, že nikdo nedokáže přenést barvu jeho kytarových sól na papír tak přesně jako on sám, prostě odsunul profesionální grafiky stranou, vzal do ruky štětec a začal si své světy malovat sám.
Redakce Retrovibes Tentokrát jsme v našem virtuálním filmovém archivu sáhli do raných devadesátek, čili do doby, v níž ještě bublalo porevoluční nadšení.
Jan Hřebejk a Petr Jarchovský si v roce 1993 střihli pokus o český rokenrolový muzikál, a výsledek? Někde mezi povedenou retro pohlednicí a hanspaulským jamem s časovým paradoxem. Na jedné straně přesně trefená atmosféra 50. let s ostrým kontrastem mezi mladickou vzpurností a tesilovým šedým průměrem. Na straně druhé hudba, která si často neví rady, jestli chce být oldschool nebo spíš devadesátkově popová.
Redakce Retrovibes Tenhle vizuální výbuch přesně odpovídá tomu, co se dalo čekat, když britští progrockoví perfekcionisté přetavili své sebestředné album do filmu: přetéká symbolikou, která občas působí přehnaně (zdi, kladiva, fašisté – všechno tam je), ale zároveň vás nenechá vydechnout. Alan Parker svou režií dokazuje, že dokáže posunout emocionální intenzitu alba ještě dál – což je na jednu stranu působivé, na druhou stranu si ale může divák připadat, že dostává do obličeje brokovnicí nabitou úzkostí Rogera Waterse.
Redakce Retrovibes Americký folkový písničkář, jehož obdivovali David Bowie i Tony Visconti.
V hudbě existují jména, která zaplňují stadiony, a pak jména, která kolují mezi zasvěcenými jako otevřené tajemství. Tucker Zimmerman patřil k těm druhým. V sobotu zemřel americký písničkář, který většinu života strávil mimo hlavní proud – a přesto (nebo právě proto) po sobě zanechal stopu, jakou dokáže jen málokdo.
Redakce Retrovibes V rubrice Soul & Gospel se tentokrát podíváme na muže, který vstoupil do dějin populární hudby jako naprostý unikát. Zatímco hvězdy labelu Motown byly precizně broušené diamanty pod pevnou rukou producentů, Bill Withers byl samorost. Své první studiové pokusy financoval z vlastní kapsy a už v roce 1967 nahrál (prakticky nepovšimnutý) debut Three Nights and a Morning. Ten skutečný, osudový zlom ale přišel až o tři roky později. Billovi bylo tehdy už dvaatřicet let.
