Některé písně nezestárnou. Jen časem ještě víc zamlží, co vlastně znamenají. A Whiter Shade of Pale od Procol Harum je přesně takový případ – skladba, která se vynořila z barokního oparu roku 1967 a od...
Jsou filmy, které stárnou. A pak jsou filmy, které časem získávají úplně nové významy. Útěk do divočiny (Into the Wild, 2007) patří bezpochyby do té druhé kategorie. Když Sean Penn natočil příběh Christophera McCandlesse, vypadalo to jako čistá, syrová adaptace osudu mladíka, který se rozhodl odmítnout konzumní společnost a hledat absolutní svobodu. Dnes, téměř dvacet let po premiéře, ale snímek působí spíš jako fascinující záznam světa, který definitivně přestal existovat.
Redakce Retrovibes Jestli máte slabost pro hlasy, které dokážou rozbušit srdce a zmrazit čas, věnujte pozornost dnešnímu článku (pro milovníky scatu je to pak povinná četba). Sarah Vaughan, známá také pod přezdívkami "Sassy" nebo "The Divine One", dáma s hlasem, který by dokázal roztavit i ledovec, patří mezi největší jazzové zpěvačky všech dob. Její cesta od gospelových začátků přes bebopové experimenty až po popové hity je fascinující příběh.
Redakce Retrovibes V roce 1966 se v Londýně sešli tři hudebníci, kteří měli jedno společné: nikdo z nich už nechtěl hrát v kapele, kde by musel dělat kompromisy. Eric Clapton byl tehdy modlou každého, kdo si kdy koupil elektrickou kytaru (a nejmíň jeden fuzzbox), Jack Bruce měl basu naladěnou na revoluci a Ginger Baker seděl za bicími s energií člověka, který by radši bubnoval do hořícího sudu, než držel tempo na hajtku. Když se tihle tři dali dohromady, vznikla kapela, která se hrdě nazvala Cream — protože byli „the cream of the crop“. Jo, skromnost zůstala za dveřmi.
Redakce Retrovibes Vyprávět děj Atlasu mraků je podobně marné jako vysvětlovat jazzovým puristům, proč někdo poslouchá Franka Zappu. Oficiálně tu máme šest samostatných linií, každou v jiném čase, na jiném kontinentu a v jiném žánru. Lodní deník z 19. století. Intriky vydavatelů a muzikantů ve třicátých letech. Konspirační thriller ze sedmdesátých let. Satirická groteska o stařících v britském domově důchodců. Dystopický sci-fi příběh klonované dívky z budoucnosti. A nakonec postapokalyptické drama o kmeni, který po pádu civilizace znovu objevuje řeč i víru.
Redakce Retrovibes Máte pojem world music spojený s jihoafrickými mbaqanga a isicathamiya? Nebo vám učarovala indická rága a tála? Andské flétny? Alžírský raï? A co takhle něco bližšího, něco tak notoricky známého, že v tom žádnou exotiku nevidíme? Ano, řeč je o Bulharsku.
Redakce Retrovibes Pomáda (1978) je jako bonbon z 50. let nalezený ve staré plechovce v sedmdesátých. Bublinkový pop, do kterého si občas kousnete a překvapí vás, že ještě chutná. Film, který vznikl v časech disco horečky, ale svou estetikou se vrací do doby rock ’n’ rollu, natolik idealizované, že i rebelové vypadají jako z reklamy na mléko.
Redakce Retrovibes Pusťte se s námi na jízdu časem i prostorem. Nečekejte klasický děj, prostě se rovnou smiřte s tím, že tady o něj vlastně vůbec nejde. George Lucas nás totiž v roce 1973 nepozval na sledování filmu, ale na jednu konkrétní noc v srpnu 1962. A vy v ní, i přes absenci dramatických zvratů, budete chtít zůstat až do svítání.
Redakce Retrovibes Blues není o tom, že jste na dně. Dává návod, jak se z něj dostat s kytarou v ruce a písní na rtech. Zapomeňte na zaprášené archivy – sestavili jsme pro vás výběr, který vám ukáže, proč tahle dvanáctitaktová magie už sto let definuje všechno, co dnes posloucháte. Od křižovatek v Mississippi až po elektrickou bouři v Chicagu.
Redakce Retrovibes Maloměstské Keighley vypadá, jako by se v něm zastavil čas. A nejen v architektuře. Něco podobného platí i pro Phila (Alan Rickman), který kdysi vyhrával kadeřnické soutěže – a pak s nimi jednoho dne seknul. Vlasy sice stříhá dál, ale už jen jako rutinní obživu, žádná sláva, žádné trofeje. Kromě soutěžení zanevřel i na ženy, a to hlavně proto, že ho před lety opustila manželka Shelley (Natasha Richardson). Ta teď žije se svou přítelkyní, Philovou bývalou modelkou Sandrou (Rachel Griffiths), jen o pár ulic dál – a Phil se s tím stále nedokázal smířit. Když se Shelley začne snažit dát do pořádku vztahy s bývalým manželem a synem, naráží na nepochopení. Netuší totiž, že za jejími pokusy o usmíření nestojí sentiment, ale něco mnohem vážnějšího.
Redakce Retrovibes Když v roce 1939 parta nevidomých kluků z alabamského Talladega Institute založila gospelový sbor, sotva mohli tušit, že budou jednou hrát s Lou Reedem, zpívat na Grammy a předskakovat Tomu Waitsovi. Ale přesně to se stalo. The Blind Boys of Alabama nejsou jen nějaká dlouhověká kapela – oni jsou instituce. Gospelová energie v té nejčistší podobě, která se od doby Velké hospodářské krize nezastavila.
