Christopherovo rebelství přitom v základu nebylo nijak výjimečné. Pocházel z dobře situované rodiny, byl úspěšným vysokoškolským studentem a slibnou kariéru měl na dosah ruky. Jenže právě tenhle nalinkovaný blahobyt mu připadal jako past. Svět úspěchu, majetku a společenských očekávání vnímal jako zlatou klec. A tak po promoci udělal radikální řez: daroval všechny své úspory na charitu, dramaticky rozstříhal kreditku, spálil poslední bankovky a vydal se na cestu napříč Amerikou. Bez pevného plánu. Bez jasného cíle. A nakonec i bez cesty zpět.
Dnes by něco podobného bylo mnohem těžší. Ne snad proto, že by ze světa zmizely silnice nebo divočina. Zmizela totiž možnost skutečně zmizet. Na začátku devadesátých let, kdy se Christopherův příběh odehrává, ještě neexistovaly chytré telefony, GPS navigace ani všudypřítomné sociální sítě. Když se tehdy člověk rozhodl přerušit kontakt se světem, prostě to udělal. Nezanechal za sebou žádnou digitální stopu, žádnou polohu pro vyhledávače, ani pravidelné estetické fotografie s hashtagy o hledání sebe sama.
Existují nejméně tři způsoby, jak Útěk do divočiny sledovat – a každý z nich se odvíjí od vašeho vlastního data narození.
— Retrovibes
Ve dvaceti budete Christopheru McCandlessovi bezmezně fandit. Konečně někdo pochopil, že systém je prohnilý, peníze jsou zlo a skutečný život začíná tam, kde končí asfalt. Ve čtyřiceti budete mít spíš intenzivní chuť koupit mu podrobnou mapu, pořádný spacák a učebnici přežití, případně mu otcovsky vysvětlit rozdíl mezi romantickým filozofickým manifestem a reálnou zásobou potravin na aljašskou zimu. A v šedesáti? V šedesáti si dost možná vzpomenete na to, co všechno jste chtěli ve světě změnit vy sami, a Alexander Supertramp vám najednou tak směšný připadat nebude.
Protože právě tady leží skutečné jádro celého filmu. Není těžké se McCandlessovi smát a není těžké ho nekriticky obdivovat. Těžší je připustit si, že v určitém věku jsme byli tak trochu McCandlessové všichni. Jenom většina z nás svou revoltu tehdy vyřešila bouřlivou hádkou s rodiči, radikální změnou účesu nebo hrozně napsanou punkovou básní. On si k tomu pořídil kánoi, změnil jméno a odjel na Aljašku. Což je, uznávám, poněkud nákladnější forma puberty. 😏
Vizuální samota na 35mm pásu
Stejně působivá jako samotný tragický příběh je i vizuální stránka filmu. Kamera Érica Gautiera zachycuje Ameriku způsobem, který už v době premiéry působil téměř staromódně. Zapomeňte na digitálně přikrášlené krajiny nebo efektní, přesaturované pohlednice z turistických katalogů. Na plátně zbyl jen prach cest, opuštěné benzinky, nekonečné horizonty a příroda, která je dechberoucně krásná a děsivě lhostejná zároveň.
Celý film díky tomu vypadá jako ztracená, poctivá road movie ze sedmdesátých let. Jako vizuální připomínka doby, kdy se ještě upřímně věřilo, že svoboda je otázkou ujeté vzdálenosti. Že zkrátka stačí jet dostatečně daleko a všechny vnitřní problémy zůstanou kdesi za vámi. Útěk do divočiny ale s každým dalším záběrem stále naléhavěji ukazuje, že to tak jednoduché není.
Hlas z hloubky grungeové duše
S brilantní kamerou pak kráčí ruku v ruce naprosto ikonický soundtrack. Eddie Vedder byl v roce 2007 známý především jako frontman Pearl Jam, jedné z nejvýraznějších a nejhlučnějších kapel grungeové éry. Pro Seana Penna však vytvořil něco diametrálně odlišného – své první čistě sólové, folkově intimní album.
Výsledek je soundtrackový klenot. Vedderův charakteristický chraplavý hlas, syrová akustická kytara a občasné osamělé ukulele nepůsobí jako běžná hudební kulisa. Jsou Christopherovým skutečným vnitřním hlasem. Skladby jako Hard Sun nebo Society nekomentují děj zvenčí, stávají se jeho přímou součástí. A hlavně dělají věc, která se v Hollywoodu nevidí často: nevnucují emoce a nesnaží se diváka dojmout za každou cenu. Nechávají mu prostor dýchat.
Možná proto tenhle soundtrack funguje i po letech jako samostatný organismus. A také nám, pamětníkům, připomíná jednu žánrovou pravdu: Když se starý rocker rozhodne natočit tiché folkové album, často z toho vznikne hluboké a nadčasové umění. Když se naopak folkař pokusí natočit rockovou desku, bývá výsledkem jen zmatený člověk, který si myslí, že zkreslená kytara je samostatný hudební žánr.
Kam až musíme utéct?
Po téměř dvaceti letech je Útěk do divočiny stále mimořádným zážitkem. Ne kvůli kultovnímu statusu zeleného autobusu číslo 142 a dokonce ani ne kvůli samotné rekonstrukci skutečných událostí.
Funguje divácky dodnes, protože si klade otázku, která v naší přetechnizované a přelidněné době nezestárla ani o vteřinu: Co vlastně reálně hledáme, když se snažíme utéct? A nezaměňujeme náhodou až příliš často absolutní svobodu za absolutní samotu?
Christopher McCandless věřil, že definitivní odpověď najde na samotném konci světa, uprostřed aljašských ledovců. Divák po skončení filmu a doznění Vedderových tónů obvykle zjistí, že ji musí začít hledat někde mnohem, mnohem blíž.
