Jenže jakmile kapela spustila, nebylo moc co řešit. Zvuk byl konkrétní a nekompromisní, nová sestava šlapala bez viditelného zaváhání a především nepůsobila jako kapela, která se teprve učí žít s vlastní personální obměnou. Naopak. Noví hráči do sestavy zapadli s překvapivou přirozeností a přinesli jí i trochu čerstvého tahu.
Od pravěku přes Mozek až po Tuláka
Setlist nebyl jen povinnou jízdou po největších hitech. Progres 2 sáhli i hluboko do vlastní historie. Zazněl například Mauglí nebo historický cover I Feel Free od Cream, který připomněl ještě divočejší kořeny kapely z konce šedesátých let.
A kdo čekal, že publikum bude reagovat hlavně na prověřené kusy z Dialogu s vesmírem nebo Třetí knihy džunglí, poněkud podcenil zdejší fanouškovský archiv. Sáhnutí k albu Mozek ukázalo, že fanoušci Progresu 2 nemají svůj katalog rozdělený na „známe“ a „to už je moc hluboko“. Na „Kdo je tam!“ reagoval sál okamžitě. Skladby z tohoto syrovějšího období osmdesátých let tak rozhodně nepůsobily jako archeologický nález vytáhnutý ze sklepa.
Stejně samozřejmě do večera zapadly i skladby ze zatím posledního studiového počinu Tulák po hvězdách. Ten už si mezi fanoušky stihl vybudovat pevné místo a vedle historického katalogu nepůsobí jako povinná současná příloha k programu, kterou je třeba z úcty nějak odškrtnout.
Ale vraťme se ještě k nejznámějším albům - výběr z nich tvořil samozřejmě páteř koncertu. Kdyby snad náhodou kapela zapomněla dát Planetu Hieronyma Bosche II, rozlícení fanoušci by ji nepustili z pódia ;-) A písničku To já se vracím uvedl Roman Dragoun pozdravem Pavlu Pelcovi „do nebe“. Spojení Pelcovy muziky a Dragounova zpěvu je jedním z nejsilnějších momentů v katalogu Progresu a v sále to bylo znát na první dobrou.
Když Morávka nenahrazuje kopie
Sledovat Tibora Molnára na místě Miloše Morávka bylo pro zasvěcené uši zajímavé právě proto, že se nesnažil být Morávkem. Jeho party respektují původní podobu skladeb, ale zároveň do nich vnáší vlastní kytarový rukopis a určitou drzost. Výsledkem není přesná kopie známého zvuku, ale živá sestava, která má vlastní energii.
Společně s Dunovského spolehlivou basou vytvořili pevný základ, na kterém mohl zbytek kapely bez problémů stavět. Personální změna se tak během koncertu postupně přestala jevit jako problém, který je třeba přežít, a začala fungovat jako něco, co může kapelu posunout.
Kytarové hody navíc zpestřil vzácný host. Na pódium se postavil Ivan Manolov, který v Progresu působil v první polovině devadesátých let. Jeho charakteristický rukopis a následný kytarový duel s kapelou patřily k momentům, které se do běžného koncertního setlistu úplně nevejdou a právě proto potěší.
Dva přídavky a Šrámkova tečka
Po bouřlivých ovacích a dvou přídavcích přišla pro znalce ještě jedna velmi speciální tečka: koncertní trvalka 200 malých cigaretek na text básně Fráni Šrámka.
Kdo si pamatuje tříhodinový maratón z výročí Progres Story (1968–2008), kde Zdeněk Kluka na závěr už spíše z posledních sil sípal než zpíval, musel tentokrát ocenit kontrast. 200 malých cigaretek zaznělo s hlasovou jistotou a lehkostí, která by vzhledem k délce historie kapely rozhodně neměla být považována za samozřejmost. Dekadentní Šrámkova tečka tak tentokrát nebyla bojem o přežití posledních minut koncertu, ale docela elegantním odchodem ze scény.
Progres 2 v Lucerna Music Baru ukázali, že více než padesátiletá historie nemusí být jen katalogem vlastních vzpomínek. Kapela dokáže sáhnout hluboko do minulosti, aniž by v ní uvízla, a současně přijmout nové hráče bez potřeby předstírat, že se nic nezměnilo.
Progres 2 stále znějí jako Progres 2, ale rozhodně ne jako putovní muzeum.
