Pro ostatní stručná rekapitulace: Porta dorazila do Plzně v osmdesátých letech, protože už se zkrátka jinam nevešla. Lochotínský amfiteátr byl tehdy největší v Česku a pověsti o třicetitisícové návštěvnosti Porty nejsou žádná nostalgická latina.
Jenže tenkrát nepřijížděly masy pouze za akordy.
Porta fungovala jako ventil. Byla jedním z mála míst, kde zněla hudba s druhou vrstvou významu. Folk a trampské písničky mluvily v narážkách a publikum umělo perfektně číst mezi řádky. Jezdilo se za pocitem svobody, neoficiální kulturou i proto, že alternativy neexistovaly. Festival neměl konkurenci.
Dnes je všechno jinak. Folkových akcí jsou stovky. Žánr ztratil status společenského fenoménu, který přitáhne desetitisíce lidí už jen ze své podstaty. Hudba se stala dostupným spotřebním zbožím a koncert přestal být vzácným oknem do svobodného světa.
Porta se mezitím z Plzně odstěhovala, několikrát změnila působiště a od roku 2008 zakotvila v Lesním divadle v Řevnicích.
A Lochotín zůstal Lochotínem.
Pokusů vrátit sem velkou folkovou akci bylo několik. Výsledky ale nikdy nedávaly příliš důvodů k optimismu. Proto když přišel nápad udělat právě tady koncert Plzeň vzpomíná na Portu, nebylo vůbec jisté, co se stane. Protože do stejné řeky nevstoupíš dvakrát.
Do stejné řeky podruhé
S nápadem přišla Katka Misíková. Sama kdysi Portu absolvovala jako soutěžící, dnes pracuje v plzeňské zoo, která má lochotínský amfiteátr ve správě. A letošní rok nabízel poněkud podezřele ideální souhru okolností: plzeňská zoo slaví sto let, Porta šedesát.
Přípravy proto nezačaly včera. Katka si půdu připravovala několik let a loni oslovila současnou šéfku Porty Aničku Roytovou s nabídkou spolupráce. Role se rozdělily poměrně logicky. Zoo s finanční podporou města Plzně zajistila organizační stránku akce, Porta dodala program. A protože Porta je Porta, nezůstalo jen u programu. Dodala také zvukaře, moderátora, inspicienta a další lidi, bez kterých by se takový několikahodinový koncert poněkud špatně rozbíhal.
Přesto nad celou akcí visela jedna dost podstatná otázka.
Přijdou lidé?
Amfiteátr má dnes kapacitu kolem sedmi tisíc míst k sezení. A zatímco vzpomínky na osmdesátá léta pracovaly s čísly kolem třiceti tisíc návštěvníků, současná realita je přece jen někde jinde. A tak se organizátoři během příprav netajili obavami, že se v obrovském zrekonstruovaném amfiteátru bude choulit pár stovek důchodců, kteří si přijeli zavzpomínat na mládí.
Nebudeme napínat. Nestalo se.
Lochotín zase zpíval
Přesné číslo návštěvníků v době psaní tohoto článku ještě nemáme, ale v hledišti se během dne sešlo odhadem čtyři až pět tisíc lidí. Lochotín nebyl plný. A přesto to bylo číslo, které nás poněkud konsternovalo. Pozitivně, pochopitelně.
Po všech pochybnostech přišla poměrně prudká dávka euforie. Ukázalo se totiž, že publikum, které na Portu kdysi chodilo, nezmizelo. A že spolu s ním nezmizela ani chuť poslouchat živou muziku. A údiv nebyl jen na straně pořadatelů. Na pódium přicházeli muzikanti s úžasem a pokorou. Ani oni už nebyli zvyklí dívat se ze stage do hlediště, ve kterém sedí několik tisíc lidí. Takovému publiku už za ta léta poněkud odvykli...
Pamětníků bylo hodně. A vlastně to bylo dobře – pamětníci totiž umějí zpívat.
A zpívali. Pořádně.
Prvních šest účinkujících navíc nebylo vybraných náhodou. Křesťan s Druhou trávou, Žalman, HOP TROP, Nezmaři, Ivo Jahelka a COP patří k muzikantům, kteří psali historii Porty v jejím nejslavnějším období. V osmdesátých letech na Lochotíně vítězili nebo získávali Zlatou Portu za zásluhy o rozvoj žánru. Jejich přítomnost tedy byla vědomou cestou do minulosti.
Program otevřel Robert Křesťan s Druhou trávou. Přivítání bylo bouřlivé, byť sofistikované aranže k hromadnému sborovému zpěvu úplně neprovokují. Zato následující Žalman a spol. trefili strunu okamžitě. Reakce byla rychlá a spontánní.
HOP TROP nebyli špatní, ale publikum možná vzdávalo větší hold jejich písním než samotnému aktuálnímu výkonu kapely. Vlastně je to docela příznačné. Folk nikdy nestál jen na virtuozitě. Některé písničky prostě lidé znají, mají je uložené někde hluboko v hlavě a stačí pár prvních taktů.
Největší sborový zpěvník vybalili Nezmaři. Nečekaně sáhli i mimo vlastní repertoár a zásah byl přesný. Kusy jako Tereza nebo Rosa na kolejích fungují jako spolehlivá rozbuška pro tisícové davy.
Ivo Jahelka doručil očekávanou porci soudničkového humoru, u COPu se pod pódiem rozjel tanec. První blok splnil cíl bez výhrad: připomněl, proč byl Lochotín legendou.
Jenže večer tím nekončil.
Generační střídání
Po COPu část lidí odešla. Logicky. Přijeli si pro nostalgii svého mládí a novější jména pro ně byla neznámou kartou. Jenže právě v tu chvíli se dramaturgie překlopila do přítomnosti.
Marien a EPYDEMYE nejsou kapely, které by potřebovaly Porta-veteránům dokazovat, že také umějí hrát. Patří k současné špičce žánru: Marien vyprodali pražskou Lucernu, EPYDEMYE mají na kontě Anděla za album Kotlina a obě kapely patří k nejžádanějším jménům současné folkové scény.
Marien si setmělý amfiteátr získali okamžitě. Zafungovaly precizní vícehlasy, silné melodie a samozřejmě hit Zrcadla A taky trochu odvahy – třeba zařadit do portovního playlistu Radio Ga Ga ve vícehlasé úpravě není úplně samozřejmý dramaturgický tah. V tomhle případě ale fungoval výborně.
Závěr večera patřil kapele EPYDEMYE.
Mladá kapela, která už neměla důvod snažit se napodobovat Portu z osmdesátých let. Místo toho udělala to nejlepší, co mohla: hrála po svém. A publikum zase tančilo.
Možná je právě tohle nakonec nejzajímavější zjištění celého lochotínského návratu. Ne že si lidé pořád pamatují staré písničky. To se ostatně dalo očekávat. Zajímavější je, že po několika hodinách vzpomínání pořád ještě měli chuť poslouchat něco nového.
„Umí!“
A samozřejmě zaznělo i ono pověstné.
„Umí!“
Hromové zvolání, které se za desítky let stalo skoro povinnou součástí portovního folkloru. Klišé, které se používá tak často, až trochu ztrácí význam. Na Lochotíně ho ale publikum několikrát zakřičelo tak, že význam zase na chvíli dostalo. Protože tentokrát tam nebylo jako připomínka staré Porty – bylo tam proto, že lidé právě poslouchali muziku, která se jim líbila.
Do stejné řeky fakticky nevstoupíš. Lochotín z osmdesátých let je pryč a s ním i třicetitisícové davy hledající v hudbě politický ventil. Doba i společnost se posunuly. Ukázalo se ale něco jiného. Pořád existuje dost lidí, kteří jsou ochotní zvednout se ze židle, přijet do amfiteátru a několik hodin v kuse zpívat, tleskat a řvát „Umí!“.
Na první pokus po téměř čtyřiceti letech to není úplně špatná zpráva.
