Existují osobnosti, které se v dějinách hudby objeví přesně v ten okamžik, kdy je svět potřebuje. A pak jsou osobnosti, které se objevují dokonce dřív, než svět vůbec stihne pochopit, že je...
Zatímco v Americe se rodily hudební klany pod bičem ambiciózních otců, u nás jsme měli maximálně Klapzubovu jedenáctku. A i ta byla vymyšlená. Realita československého rodinného „showbyznysu“ končila většinou u sourozeneckých dvojic – protože nacpat šest dětí, bicí a aparaturu do Škody 100 by nezvládl ani ten nejmotivovanější manažer s pionýrským zápalem.
Redakce Retrovibes Ray Charles, vlastním jménem Ray Charles Robinson, byl víc než jen hudebník. Byl to fenomén, průkopník a génius, který navždy změnil tvář populární hudby. Jeho nezaměnitelný hlas, virtuózní hra na klavír a unikátní styl, který propojil gospelovou vroucnost s bluesovou syrovostí, ovlivnily generace umělců. Od jeho narození 23. září 1930 do jeho úmrtí 10. června 2004 zanechal nesmazatelnou stopu v hudební historii.
Redakce Retrovibes Představte si grafika, který navrhl přes 500 nejikoničtějších jazzových obalů historie, ale sám jazz v podstatě nesnášel. Reid Miles, dvorní designér labelu Blue Note, měl raději klasickou hudbu. Možná právě proto dokázal jazzovou nespoutanost zkrotit do geniálního minimalismu, který dodnes kopíruje celý svět.
Redakce Retrovibes The Shadows byli víc než jen doprovodná kapela Cliffa Richarda – byli mistři instrumentální hudby, kteří ovlivnili celou generaci kytaristů. Ale tahle britská banda má na triku mnohem víc než jen roli doprovodné kapely. Pojďme se mrknout na jejich vlastní pecky, kterými obohatili hudební scénu, a na to, jak se jejich muzika dostala až na filmová plátna.
Redakce Retrovibes Pokud vám Jean-Michel Jarre připadá chladný a technicistický, tak jste asi nikdy neslyšeli Kraftwerk. Jarre je proti nim vybuchující sopka emocí. Kraftwerk jsou ti pánové, co vynalezli cihlu. Ano, bez té cihly by nikdo nepostavil katedrálu taneční hudby, ale ruku na srdce – dívat se dvě hodiny na cihlu je prostě nuda.
Redakce Retrovibes Režie: Ondřej Trojan Hrají: Aňa Geislerová, György Cserhalmi, Jaroslava Adamová, Miroslav Donutil, Jaroslav Dušek, Iva Bittová, Ivan Trojan, Jan Hrušínský, Anna Věrtelářová, Jan Tříska
Ondřej Trojan natočil film, který se tváří jako adaptace Želar, ale ve skutečnosti stojí hlavně na Jozově Hanuli. Z první knihy Květy Legátové si půjčuje kulisy a vedlejší postavy (Lipka, Helenka), ale příběh dívky, která musí opustit město a ukrýt se před gestapem v zapadlé vesnici, je převzatý z druhé. Přesto film působí sevřeně, má tah na branku a jeho syrová poetika nepůsobí uměle.
Redakce Retrovibes Některé písně nezestárnou. Jen časem ještě víc zamlží, co vlastně znamenají. A Whiter Shade of Pale od Procol Harum je přesně takový případ – skladba, která se vynořila z barokního oparu roku 1967 a od té doby se vznáší nad rockovou historií jako varhanní duch s perem básníka v jedné ruce a acidem v druhé.
Redakce Retrovibes Vyprávět děj Atlasu mraků je podobně marné jako vysvětlovat jazzovým puristům, proč někdo poslouchá Franka Zappu. Oficiálně tu máme šest samostatných linií, každou v jiném čase, na jiném kontinentu a v jiném žánru. Lodní deník z 19. století. Intriky vydavatelů a muzikantů ve třicátých letech. Konspirační thriller ze sedmdesátých let. Satirická groteska o stařících v britském domově důchodců. Dystopický sci-fi příběh klonované dívky z budoucnosti. A nakonec postapokalyptické drama o kmeni, který po pádu civilizace znovu objevuje řeč i víru.
Redakce Retrovibes Kdyby se hudební kariéra dala měřit rozsahem přežitých žánrů, Etta James by byla maratonská legenda. Zpěvačka, která se narodila jako Jamesetta Hawkins, vstoupila do hudby stylem, který v 50. letech odpovídal jen těm nejodhodlanějším — rovnýma nohama, bez brzdy a ideálně v bandu, který se jmenuje Creolettes. Ano, to byly její začátky: doo-wopový dívčí kvartet, školní uniformy, melodické linky, které by dnes klidně mohly běžet v nějakém Netflix retro seriálu.
Redakce Retrovibes Slovo „retro“ v nás většinou spouští bezpečný reflex nostalgie. Představujeme si dobu, kdy svět měl jasnější obrysy, auta připomínala umělecká díla na kolech a hudba měla duši, kterou dnes v digitálním šumu marně hledáme. Je snadné propadnout iluzi, že tehdy bylo „všechno v pořádku“. Jenže ten sluneční jas minulých dekád vrhal i velmi dlouhé a velmi temné stíny. Film Zelená kniha je přesně o tom – o kráse, která bolí, a o pořádcích, u kterých je jedině dobře, že skončily v propadlišti dějin.
