Porta – festival řízený „z obýváku“
Smrtící virus známý jako „Captain Trips“ vyhladí většinu světové populace. Ti, kteří přežijí, jsou vedeni zvláštními sny – buď k dobrosrdečné Matce Abagail do Nebrasky, nebo k démonickému Randallu...
Jsou filmy, které stárnou. A pak jsou filmy, které časem získávají úplně nové významy. Útěk do divočiny (Into the Wild, 2007) patří bezpochyby do té druhé kategorie. Když Sean Penn natočil příběh Christophera McCandlesse, vypadalo to jako čistá, syrová adaptace osudu mladíka, který se rozhodl odmítnout konzumní společnost a hledat absolutní svobodu. Dnes, téměř dvacet let po premiéře, ale snímek působí spíš jako fascinující záznam světa, který definitivně přestal existovat.
V Česku máme s country tak trochu problém. Pleteme si ji s její lokální mutací, která se sice hezky zpívá u táboráku, ale má jeden zásadní nedostatek: chybí jí drajv. Česká country se časem tak nějak „prohoupala“ do rytmu, který má blíž k dechovce nebo vlažnému popu než k syrovému vyprávění z okraje společnosti. Je to taková „knedlíková“ verze – nikoho neurazí, ale krev vám v žilách nerozproudí. Jenže country se nemá hrát v papučích. Má se hrát v botách, co něco zažily.
Představte si grafika, který navrhl přes 500 nejikoničtějších jazzových obalů historie, ale sám jazz v podstatě nesnášel. Reid Miles, dvorní designér labelu Blue Note, měl raději klasickou hudbu. Možná právě proto dokázal jazzovou nespoutanost zkrotit do geniálního minimalismu, který dodnes kopíruje celý svět.
Možná vás napadne: „Co dělá tenhle popík mezi bluesovými legendami?“ A není to překvapivé – velkou část kariéry strávil Chris Rea v mainstreamových vodách. Hity jako Driving Home for Christmas, On the Beach nebo I Can Hear Your Heartbeat mu přinesly slávu, ale nikdy nezapadl do škatulky typické popové hvězdy. Sám později přiznal, že se v začátcích nechal ovlivňovat nahrávacími společnostmi, protože věřil, že „vědí, co je pro něj nejlepší.“
Nedávno jsme na Retrovibes psali o tom, jak ikonická značka MTV definitivně rezignovala na svůj původní hudební odkaz a stala se spíše archivem reality show. Pro každého, kdo vyrostl na estetice osmdesátých a devadesátých let, je to smutná zpráva, ale zároveň i impuls k ohlédnutí. Právě na obrazovkách MTV se totiž zrodil formát, který navždy změnil vnímání hudby.
Když se řekne „bobby soxer“, některým z nás asi naskočí obrázek usměvavé dívky s culíky, v poodle sukni, bílých ponožkách a saddle shoes. Tyhle teenagerky 40. let ale nebyly jen módním výstřelkem – představovaly zásadní posun ve vnímání mladé generace a staly se symbolem zrodu dospívající kultury, jak ji známe dnes.
Rock and roll. Tři slova, která spustila hudební revoluci, jakou svět nikdy předtím neviděl. V 50. letech se tahle explozivní směs černošského rhythm and blues a bělošského country and western zrodila v USA a okamžitě pohltila celý svět. Zvuk, energie a rebelie – to všechno rock 'n' roll přinesl.
Bob Dylan, vlastním jménem Robert Allen Zimmerman, je americký písničkář, básník a umělec, který se stal jednou z nejvlivnějších postav populární hudby 20. století. Jeho kariéra, trvající více než pět desetiletí, je plná hudebních experimentů, textové hloubky a neustálého vývoje. A jeho hlas? Jedněmi oslavovaný jako autentický a syrový, druhými zatracovaný jako "vrzavý" nebo "zchátralý". Ale právě tenhle kontrast je součástí jeho legendy.
Slovo „retro“ v nás většinou spouští bezpečný reflex nostalgie. Představujeme si dobu, kdy svět měl jasnější obrysy, auta připomínala umělecká díla na kolech a hudba měla duši, kterou dnes v digitálním šumu marně hledáme. Je snadné propadnout iluzi, že tehdy bylo „všechno v pořádku“. Jenže ten sluneční jas minulých dekád vrhal i velmi dlouhé a velmi temné stíny. Film Zelená kniha je přesně o tom – o kráse, která bolí, a o pořádcích, u kterých je jedině dobře, že skončily v propadlišti dějin.
Dnes ráno nás opustil Petr Hannig, hudební skladatel, producent a jedna z klíčových postav české populární hudby 80. let. Zemřel ve věku 79 let, pouhý den po svých narozeninách.