Vznikli v roce 1966 transformací z rockové kapely Les Problèmes – což je mimochodem krásně symbolické. Problém se totiž stal jejich hlavní pracovní metodou. Inspirovali se italskými Les Brutos,...
Kdo sleduje vývoj brněnského Progresu od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, přicházel do Lucerna Music Baru s jistým napětím. Není to tak dlouho, co po smutném odchodu Pavla Pelce převzal basovou kytaru Dalibor Dunovský, a nedávno musel ze zdravotních důvodů kapelu opustit také dlouholetý kytarový pilíř Miloš Morávek. Jeho místo zaujal Tibor Molnár. Dvě zásadní personální změny v poměrně krátké době dokážou zamávat i dobře zaběhnutou kapelou. U Progresu 2 navíc nejde jen o sehranost, ale o hudbu, která stojí na poměrně specifické kombinaci rocku, aranžérské práce a někdy až teatrálního výrazu.
Redakce Retrovibes Nedávno jsme na Retrovibes psali o tom, jak ikonická značka MTV definitivně rezignovala na svůj původní hudební odkaz a stala se spíše archivem reality show. Pro každého, kdo vyrostl na estetice osmdesátých a devadesátých let, je to smutná zpráva, ale zároveň i impuls k ohlédnutí. Právě na obrazovkách MTV se totiž zrodil formát, který navždy změnil vnímání hudby.
Redakce Retrovibes Je těžké si představit, že něco tak hypnoticky houpavého, co dnes zní jako soundtrack k tropickému drinku s paraplíčkem, bylo původně písní o noční dřině. „Day-O (The Banana Boat Song)“ je dnes synonymem pro pohodové karibské vibrace — jenže pod tou hladinou se skrývá píseň o lidech, kteří celou noc tahali banány do přístavu, a za rozbřesku volali na předáka, že chtějí jít konečně domů.
Redakce Retrovibes Ray Charles, vlastním jménem Ray Charles Robinson, byl víc než jen hudebník. Byl to fenomén, průkopník a génius, který navždy změnil tvář populární hudby. Jeho nezaměnitelný hlas, virtuózní hra na klavír a unikátní styl, který propojil gospelovou vroucnost s bluesovou syrovostí, ovlivnily generace umělců. Od jeho narození 23. září 1930 do jeho úmrtí 10. června 2004 zanechal nesmazatelnou stopu v hudební historii.
Redakce Retrovibes Někdy ve třicátých letech minulého století se na americkém Jihu začal vyprávět zvláštní příběh. Mladý bluesman jménem Robert Johnson prý jedné noci přišel na osamělou křižovatku, kde potkal samotného ďábla. Ten mu měl naladit kytaru, vrátit mu ji do rukou — a spolu s ní i talent, jaký prý žádný jiný hráč neměl. Je to krásná legenda. Má jen jednu drobnou vadu: skoro jistě se nikdy nestala. Což ovšem vůbec nebrání tomu, aby se vyprávěla už téměř sto let. Ale ať už se na té křižovatce odehrálo cokoliv, jedno je jisté: hudební historie miluje dobré legendy. A někdy jsou ty legendy skoro stejně zajímavé jako samotné písně.
Redakce Retrovibes Zatímco v divadelním umění jsou kostýmy a masky základem řemesla, populární hudba v tomhle ohledu dlouho držela civilní tvář. Zlom přišel až se jménem Arthur Brown. I když se před ním objevovaly různé výstřelky, on byl první, kdo z vizuálu udělal pohlcující performance. Když v roce 1968 vylezl na pódium s hořící helmou a hřímal: „I am the God of Hellfire!“, odpálil vizuální lavinu.
Redakce Retrovibes Pro poslední den v roce jsme vám vybrali film, který se k silvestrovským oslavám dokonale hodí. Absence depresivních témat? Splňuje dokonale. Divácká náročnost? Zaměstná váš mozek nejvýš na dvacet procent? To se můžete vsadit (beztak tou dobou budou vaše rozptýlené mozkové buňky plavat mezi bublinkami sektu)!
Redakce Retrovibes Jakpak to máte letos se Silvestrem? Chystáte domácí party? To vám chválíme! Nezapomeňte ovšem, že chlebíčky a sekt jsou sice vítané pohoštění, ale tu správnou náladu zajistí především znalecky vybraná hudba.
Redakce Retrovibes Na první pohled je to chytrý, lehce nostalgický filmový vtípek. Dva sourozenci z konce devadesátých let se díky záhadnému opraváři televizí ocitnou uvnitř černobílého sitcomu z padesátých let. Svět, kde je všechno čisté, uhlazené, bezpečné – a předvídatelné do posledního dialogu. Jenže Pleasantville není film o padesátých letech. Je to film o tom, jak si je televize vysnila. O životě zavřeném v „televizní krabici“.
Redakce Retrovibes Někdo se narodí se stříbrnou lžičkou v puse. Johnny Winter přišel na svět s bílými vlasy, kytarou v ruce a blues v krvi. Už jako kluk v Texasu hltal hudbu, která zněla z jukeboxů a rádia, a fascinovaně poslouchal černošské služebné, jak si zpívají gospel. Když pak poprvé uslyšel Muddyho Waterse, měl jasno – tohle je hudba, kterou chce hrát. A že se do toho opře tak, že z něj bude jedna z nejvýraznějších postav blues rocku? To tehdy ještě netušil ani on sám.
