Říká se, že jazz je hudba svobody. A pokud je to pravda, Duke Ellington byl jejím největším architektem. Byl to nejen geniální klavírista a kapelník, ale především skladatel, který proměnil jazz v...
Zatímco minule jsme obdivovali precizní geometrii a „matematický“ řád Reida Milese, dnes se vydáme na opačný konec grafického vesmíru. Pokud byl Miles architektem čistoty, pak je Karel Haloun mistrem zkroceného chaosu. V české grafice je institucí, jehož rukopis poznáte na první pohled – i když vás někdy nutí k luštění složitých vizuálních rébusů.
Damien Chazelle natočil film o hudbě, který je drsnější než většina filmů o boxu. V centru dění stojí Andrew Neiman (Miles Teller), talentovaný bubeník, jehož snem je stát se dalším Buddym Richem. Cesta za dokonalostí ale vede přes Terence Fletchera (J.K. Simmons), dirigenta a učitele s metodami, které by zahanbily i vojenský výcvikový tábor. Výsledek? Psychologický duel, kde se o vítězi rozhoduje nikoliv v ringu, ale v izolované zvukotěsné místnosti s bicí soupravou.
Nad touhle otázkou nejspíš přemýšlí málokdo, protože za našeho života byly, jsou a nejspíš i budou. A v případě hlubšího zamyšlení a pod dojmem jejich hlučnosti a svítivosti bychom je nejspíš na časové ose umístili do novověku, kdy využití elektřiny takový zážitek umožňovalo. Ale pravda sahá mnohem, mnohem hlouběji.
Maloměstské Keighley vypadá, jako by se v něm zastavil čas. A nejen v architektuře. Něco podobného platí i pro Phila (Alan Rickman), který kdysi vyhrával kadeřnické soutěže – a pak s nimi jednoho dne seknul. Vlasy sice stříhá dál, ale už jen jako rutinní obživu, žádná sláva, žádné trofeje. Kromě soutěžení zanevřel i na ženy, a to hlavně proto, že ho před lety opustila manželka Shelley (Natasha Richardson). Ta teď žije se svou přítelkyní, Philovou bývalou modelkou Sandrou (Rachel Griffiths), jen o pár ulic dál – a Phil se s tím stále nedokázal smířit. Když se Shelley začne snažit dát do pořádku vztahy s bývalým manželem a synem, naráží na nepochopení. Netuší totiž, že za jejími pokusy o usmíření nestojí sentiment, ale něco mnohem vážnějšího.
Patsy Cline nepatřila mezi zpěvačky, které by se spokojily s tím, co už fungovalo. Její hlas nebyl jen dalším sladkým sopránem country scény – byl syrový, sytý a nesl v sobě emoce, které dokázaly přenést bolest i naději přímo k posluchači. Málokdo ve své době zpíval country tak, aby to oslovilo nejen fanoušky tohoto žánru, ale i milovníky popu nebo rockabilly. Patsy Cline to zvládla a otevřela tím dveře dalším generacím zpěvaček.
William Christopher Handy, často označovaný jako "otec blues", byl americký hudebník a skladatel, který hrál klíčovou roli při přeměně blues z regionálního, převážně afroamerického hudebního stylu na celosvětově uznávaný žánr. Jeho životní příběh je příběhem vášně, odhodlání a hudebního génia, které dokázalo překonat společenské bariéry a ovlivnit hudební dějiny.
Když se řekne soul, jedno jméno by mělo zaznít mezi prvními – Sam Cooke. Byl nejen jedním z průkopníků tohoto žánru, ale také zpěvákem s tak podmanivým hlasem, že dokázal proměnit jakoukoli skladbu v nezapomenutelný zážitek. Jeho přechod z gospelu k populární hudbě byl nejen přirozený, ale také revoluční. Bez jeho vlivu by soul možná nikdy nedosáhl takového věhlasu a mnoho jeho následovníků by nikdy nevstoupilo na hudební scénu.
Na první pohled to vypadá jako zaujatost, vždyť co už v našich končinách může mít dokonalejší punc retro? Odpověď je jednoduchá – přikláníme se k názoru, který pravověrní trampi neradi slyší: totiž že trampská hudba je specifickou „odrůdou“ folku. Na jejím vzniku se v dobách první republiky podepsaly vlivy lidovek, kramářských písní, tehdy populárních cechovních sborů, ale také jazzu. Texty, zřetelně ovlivněné rodokapsy a westerny, byly romantické a sentimentální. Často opěvovaly krásu přírody, paradoxně však šlo zhusta o přírodu americkou či kanadskou, kam se běžný tramp od Berounky nejspíš nikdy v životě nepodíval.
Když Curtis Mayfield v šedesátých letech zpíval s kapelou The Impressions, znělo to jako hedvábí. Tři hlasy v dokonalé harmonii, písničky o naději, lásce a důstojnosti. Soulová elegance, co hladí po duši. Ale uvnitř Curtise už to zdaleka nebylo tak uhlazené. Měl kytaru laděnou do vzpoury a mozek plnej nápadů, které se do elegantních obleků už nevešly.
Na začátku sedmdesátek to bouchlo. Mayfield se osamostatnil, přestal se vyhýbat politice a místo decentních gospelových harmonií začal drhnout funkem, který se odvážil říct všechno nahlas – i to, co lidé nechtěli slyšet. Z Impressions byl najednou impressionist nové éry: sám, svobodný, naštvaný a naprosto hudebně nekompromisní.
Herbie Hancock není jen jazzový pianista. Je to hudební kouzelník, který dokázal proměnit klasický klavír v elektrickou bouři, funkové basy v hypnotický groove a celý žánr jazzu v nekonečné experimentální hřiště. Jeho kariéra je jako dobrodružný sci-fi film – od bebopových začátků s Milesem Davisem přes elektronické šílenství 70. let až po kolaborace s Daft Punk. A nejlepší na tom? Dělal to všechno s úsměvem a lehkostí, která bere dech.
