Miles Davis. Jméno, které je synonymem pro neustálou hudební proměnu. Zatímco jiní jazzmani si našli svůj styl a drželi se ho celou kariéru, Davis to měl přesně naopak. Jakmile měl pocit, že se něco...
Zatímco v Americe se rodily hudební klany pod bičem ambiciózních otců, u nás jsme měli maximálně Klapzubovu jedenáctku. A i ta byla vymyšlená. Realita československého rodinného „showbyznysu“ končila většinou u sourozeneckých dvojic – protože nacpat šest dětí, bicí a aparaturu do Škody 100 by nezvládl ani ten nejmotivovanější manažer s pionýrským zápalem.
Redakce Retrovibes Někdy ve třicátých letech minulého století se na americkém Jihu začal vyprávět zvláštní příběh. Mladý bluesman jménem Robert Johnson prý jedné noci přišel na osamělou křižovatku, kde potkal samotného ďábla. Ten mu měl naladit kytaru, vrátit mu ji do rukou — a spolu s ní i talent, jaký prý žádný jiný hráč neměl. Je to krásná legenda. Má jen jednu drobnou vadu: skoro jistě se nikdy nestala. Což ovšem vůbec nebrání tomu, aby se vyprávěla už téměř sto let. Ale ať už se na té křižovatce odehrálo cokoliv, jedno je jisté: hudební historie miluje dobré legendy. A někdy jsou ty legendy skoro stejně zajímavé jako samotné písně.
Redakce Retrovibes Hra na hlubokomyslnost je oblíbenou disciplínou mnoha rockových sestav, jen u Pink Floyd se však stala přirozenou součástí jejich DNA, nikoliv jen pózou. Tahle kapela nikdy nemusela nic přehrávat, aby působila jako z jiné dimenze. Kdyby se dějiny rocku psaly podle intenzity, s jakou se hudba zabodne do podvědomí, Floydi by byli na titulní straně každé kapitoly.
Redakce Retrovibes Dneska si dáme dvojrecenzi, protože obě desky, o kterých si budeme povídat, mají leccos společného. Dříve narození vědí, že rokenrol (a později rock) v zemích za železnou oponou neměl zrovna na růžích ustláno. Ano, konaly se koncerty, nahrávaly se desky, to vše ale svázané psanými i nepsanými pravidly, pod bedlivým dohledem státních orgánů. Horší to bylo vlastně pro vyznavače rokenrolu – padesátá léta jsou proslulá tak represivními opatřeními, že by se za ně nemuselo stydět ani gestapo. Šedesátá léta už byla významně uvolněnější, a paradoxně ani období tzv. normalizace muzikantům příliš nepřitvrdilo. Úřadům dělal největší starost underground, takže "běžné" rockové kapely mohly koncertovat i nahrávat. Jenže tou dobou už rokenrol vyšel z módy, a o to víc překvapila dvě rokenrolová alba, která v zemích Varšavské smlouvy postupně vyšla.
Redakce Retrovibes V březnu 1965 byli Yardbirds přesně tam, kde chtěla být každá britská kapela. Čerstvý hit For Your Love se vyhříval na třetím místě hitparády, koncerty byly vyprodané, holky omdlévaly a peníze se konečně sypaly rychleji než akordy. Pro většinu dvacetiletých kluků by to byl splněný sen. Jenže pak tu byl Eric Clapton – a ten měl problém.
Redakce Retrovibes Jestli máte slabost pro hlasy, které dokážou rozbušit srdce a zmrazit čas, věnujte pozornost dnešnímu článku (pro milovníky scatu je to pak povinná četba). Sarah Vaughan, známá také pod přezdívkami "Sassy" nebo "The Divine One", dáma s hlasem, který by dokázal roztavit i ledovec, patří mezi největší jazzové zpěvačky všech dob. Její cesta od gospelových začátků přes bebopové experimenty až po popové hity je fascinující příběh.
Redakce Retrovibes S titulem „první dáma country music“ je to trošku zmatené, zdá se totiž, že byl jako putovní pohár. Nejdřív byl přisuzován Patsy Cline, pak Lorettě Lynn a později zase Tammy Wynette. Ale pokud budeme hledat někoho, kdo opravdu zosobňoval ducha country – silnou ženu, která se nebála zpívat o reálném životě –, pak musíme mluvit o Lorettě Lynn. Její cesta od chudého dětství v horách Kentucky až na pódia největších amerických sálů je příběhem odhodlání, talentu a tvrdé práce. A taky pořádné dávky drzosti. Protože když v šedesátých letech začala zpívat o věcech, které ženy na veřejnosti raději neříkaly nahlas, způsobila pořádný rozruch.
Redakce Retrovibes Když se řekne Elvis Presley, mnozí si hned vybaví blýskavé kostýmy, napomádovaný účes pompadour a medový hlas. Ale žádný král se nestal legendou přes noc, a ani Elvis ne. Jeho příběh je spojený s bouřlivými začátky rock and rollu, kdy se hudba stávala něčím víc než jen kulisou – stala se hnutím.
Redakce Retrovibes Kdyby Michel Granger nikdy nenamaloval nic jiného než Oxygène (La Terre), stejně by měl splněno. Ve chvíli, kdy si tenhle obraz lebky schované v planetě Zemi vyhlédl Jean-Michel Jarre pro své album, bylo rozhodnuto: z obrazu se stal symbol, ze symbolu značka.
Redakce Retrovibes Všichni mluví o tom, jak rock převzal jazzovou svobodu. Ale v 70. letech se pár jazzmanů rozhodlo udělat přesný opak: vzít si zpátky groove, decibely a elektriku. A vzniklo něco, co se jmenovalo Weather Report. Když jste jejich první desku pustili rodičům, mysleli si, že rádio ruší bouřka. A když jste jim pustili Heavy Weather, začali se ptát, jestli to ještě je jazz, nebo už disco pro hudebníky s doktorátem.
