V roce 1958 byli The Quarrymen ještě daleko od mytologie, která se na ně později nabalila. Tehdy to byli prostě John, Paul a pár kámošů, co snili o tom, že jednou budou hrát aspoň v místním klubu, kde se o víkendech míchal kouř s vůní smažených hranolek. George Harrison tam samozřejmě taky už byl. Ještě jako kluk, ale už s ambicí, kterou by šlo krájet.

„In Spite of All the Danger“ není žádný proto-Let It Be. Je to spíš takový proto–„kluci se učí hrát“. Směs naivní romantiky, skiffle rytmu a šarmantně neotesaných harmonií, které drží pohromadě jen díky tomu, že Paul uměl intonovat. John do toho dává svůj tehdejší „I-don’t-care-but-I-care“ vokál. George se naopak snaží hrát jako někdo, kdo už slyšel rock’n’roll, ale ještě mu nikdo neřekl, že se to hraje jinak.

Nahrávání: slovy dnešního fanouška — absolutní low-fi kult

Psal se rok 1958. Chlapci si pronajímají amatérské Phil’s Recording Service za celých 17 šilinků. Zaznamená se jediný acetát. Jediný kus. NULA kopií.

Křehkou desku si tehdy Quarrymeni pár dní předávali, aby se stihli pochlubit opravdu všichni — až se nakonec ztratila, nebo spíš rozplynula v šeru přátelských výpůjček. Byl to až Duff Lowe, kdo ji po dvaceti letech znovu objevil. To už z té původní party kluků z Liverpoolu byla prakticky globální instituce. Lowe tak přesně věděl, co má v ruce: artefakt prehistorie Beatles, surový otisk éry, kdy se sny nahrávaly rychlostí 78 otáček a držely pohromadě jen silou teenage důvěry.

Když desku Paul McCartney v 80. letech kupoval zpět, musel nejspíš vzít s sebou bankéře, právníka a možná i psychologa. Cena nebyla zveřejněná, ale vzhledem k tomu, že jde o nejvzácnější nahrávku v beatlesovské historii, asi to nebyly drobné.

Remixy, remaky, rekonstrukce

Sgt Pepper’s Band (1998) to přetočil do formy, kde původní melodie dostala frázování a rytmus "Oh! Darling". Zní to, jako by se nevinná skiffleová balada náhle převlékla do drsného bluesového kabátu z Abbey Road – a funguje to překvapivě skvěle. Film Nowhere Boy to pak vytáhl jako sentimentální vzpomínku, která měla znít trochu lépe, než reálně zněla — jako když si pubertu pamatujeme mileji, než proběhla.

A právě tady se In Spite of All the Danger ukazuje v celé své podivné kráse. Nejdřív slyšíte pár kluků s kytarami, jak se pokoušejí hrát skiffle a zároveň předstírat, že je to už skoro rock’n’roll. V mnoha ohledech to zní jako demo k demu: nehotové, roztažené, trochu mimo mikrofon, spíš místní klukovská zábava než embryo pozdější světové kapely.

Jenže — a to je ta drobnost, která editorům hudebních archivů plete hlavu už půl století — tahle naivní skiffleová miniatura má podezřele vysoký počet remakeů. Víc, než by odpovídalo skladbě, kterou napsali teenageři ve sklepě po návratu ze školy. Když nějakou „první písničku“ oprášíte jednou za dvacet let pro dokument, je to roztomilé. Ale když každá další generace muzikantů cítí potřebu ji znovu nahrát — od Sira Paula po revivalové kapely, které se s ní mazlí jako s relikvií — pak už to není náhoda.

A tak se nabízí otázka: Co na ní sakra je?

Není to melodie — ta je dobrá, ale svět se z ní na zadek neposadil. Není to text — to je lennonovská jednoduchost před lennonovskou jednoduchostí. A není to ani styl — skiffle si renesanci fakt neodžil.

Je to spíš ten neomletý sentiment, ten okamžik „před tím, než začalo to velké dobrodružství“. Je to zvuk, ve kterém ještě nic není pevně dané. Písnička, která něco slibuje, aniž by sama věděla co. Takový hudební předobraz fotografie z první třídy: technicky slabé, ale emočně nesmazatelné.

A právě proto má In Spite of All the Danger na rozdíl od stovek jiných raných pokusů dlouhou životnost a překvapivě dlouhý seznam novějších verzí. Protože i když je to hudebně naivní krystalek, je to zároveň první okamžik, kdy Quarrymeni zní… no… jako by to přece jen mohlo někam vést.

A to je nebezpečně silná věc.