Porta – festival řízený „z obýváku“
Jméno Genesis pro mnohé automaticky splývá s Philem Collinsem, stadionovým popem a naleštěným zvukem osmdesátých let. Jenže to je jen jedna – a vlastně dost pozdní – kapitola příběhu kapely, která začínala...
Jsou filmy, které stárnou. A pak jsou filmy, které časem získávají úplně nové významy. Útěk do divočiny (Into the Wild, 2007) patří bezpochyby do té druhé kategorie. Když Sean Penn natočil příběh Christophera McCandlesse, vypadalo to jako čistá, syrová adaptace osudu mladíka, který se rozhodl odmítnout konzumní společnost a hledat absolutní svobodu. Dnes, téměř dvacet let po premiéře, ale snímek působí spíš jako fascinující záznam světa, který definitivně přestal existovat.
V rubrice Soul & Gospel se tentokrát podíváme na muže, který vstoupil do dějin populární hudby jako naprostý unikát. Zatímco hvězdy labelu Motown byly precizně broušené diamanty pod pevnou rukou producentů, Bill Withers byl samorost. Své první studiové pokusy financoval z vlastní kapsy a už v roce 1967 nahrál (prakticky nepovšimnutý) debut Three Nights and a Morning. Ten skutečný, osudový zlom ale přišel až o tři roky později. Billovi bylo tehdy už dvaatřicet let.
7. února 1964 přistává na newyorském letišti Pan Am 101. Na palubě jsou Beatles – kapela, která během několika dní odstartuje to, čemu se bude říkat britská invaze. Dveře se otevřou a na schůdcích se objeví čtyři rozesmáté postavy s podivnými účesy, které vypadají, jako by je někdo ostříhal podle misky na pudink. Amerika, stále ještě otřesená atentátem na Kennedyho, na chvíli zapomene dýchat.
Damien Chazelle natočil film o hudbě, který je drsnější než většina filmů o boxu. V centru dění stojí Andrew Neiman (Miles Teller), talentovaný bubeník, jehož snem je stát se dalším Buddym Richem. Cesta za dokonalostí ale vede přes Terence Fletchera (J.K. Simmons), dirigenta a učitele s metodami, které by zahanbily i vojenský výcvikový tábor. Výsledek? Psychologický duel, kde se o vítězi rozhoduje nikoliv v ringu, ale v izolované zvukotěsné místnosti s bicí soupravou.
Co vám říká jméno Vladimir Cosma? Nic? Ani skladba "David's Song (Who'll Come With Me)"? Někteří z vás už možná zbystřili. A když k tomu přihodíme ještě "Kelly Family", vzpomene si skoro každý.
Říká se, že jazz je hudba svobody. A pokud je to pravda, Duke Ellington byl jejím největším architektem. Byl to nejen geniální klavírista a kapelník, ale především skladatel, který proměnil jazz v umění hodné koncertních síní. Bez něj by jazz nevypadal tak, jak ho dnes známe.
Jméno Genesis pro mnohé automaticky splývá s Philem Collinsem, stadionovým popem a naleštěným zvukem osmdesátých let. Jenže to je jen jedna – a vlastně dost pozdní – kapitola příběhu kapely, která začínala jako intelektuální artrockový projekt a dlouho se pohybovala v úplně jiných souřadnicích. Pokud chceme mluvit o Genesis jako kapele, dává největší smysl soustředit se na jejich „klasické“ období: Tony Banks, Mike Rutherford, Peter Gabriel, Steve Hackett a Phil Collins.
Dnes ráno nás opustil Petr Hannig, hudební skladatel, producent a jedna z klíčových postav české populární hudby 80. let. Zemřel ve věku 79 let, pouhý den po svých narozeninách.
Proč plníme sály na kapely, které vlastně neexistují?
Revivalové kapely jsou zvláštní živočišný druh. Jedni je považují za svatokrádež, druzí za poslední šanci slyšet milovanou hudbu naživo. Pravda je – jako obvykle – někde mezi. Revival totiž může být poctivým řemeslem, technickým fetišem, kolektivní terapií… anebo taky velmi trapnou maškarádou. Rozdíl mezi těmito póly bývá propastný. A zatraceně slyšitelný.