Říká se, že jazz je hudba svobody. A pokud je to pravda, Duke Ellington byl jejím největším architektem. Byl to nejen geniální klavírista a kapelník, ale především skladatel, který proměnil jazz v...
Nový rok. Noc byla plná petard, ráno plné ticha. Ale víte, že ty největší světelné symfonie u nás psal člověk, který tvořil československý art-rock? Oldřich Veselý totiž nebyl jen legendou Synkop; byl to právě on, kdo dokázal hudebně zarámovat i brněnské ohňostroje. Proto pokaždé, když s prvním lednem utichne silvestrovské veselí, vrací se nám vzpomínka právě na něj – a na hudbu, která v sobě nese mnohem víc než jen prchavý záblesk na obloze.
V hudební historii existují jména, která září jasně, a pak jsou tu ta, která by měla zazářit, ale zůstala ve stínu. Big Mama Thornton patří do té druhé kategorie – a přitom právem měla být bluesovou hvězdou první velikosti. Narodila se jako Willie Mae Thornton v roce 1926 v alabamském Montgomery a už od dětství nasávala gospel a blues. Hudební vzdělání? Nula. Akademické zázemí? Žádné. Zato měla něco, co jí mohli ostatní jen závidět – neuvěřitelně silný hlas a neomylné hudební cítění.
Dneska si dáme dvojrecenzi, protože obě desky, o kterých si budeme povídat, mají leccos společného. Dříve narození vědí, že rokenrol (a později rock) v zemích za železnou oponou neměl zrovna na růžích ustláno. Ano, konaly se koncerty, nahrávaly se desky, to vše ale svázané psanými i nepsanými pravidly, pod bedlivým dohledem státních orgánů. Horší to bylo vlastně pro vyznavače rokenrolu – padesátá léta jsou proslulá tak represivními opatřeními, že by se za ně nemuselo stydět ani gestapo. Šedesátá léta už byla významně uvolněnější, a paradoxně ani období tzv. normalizace muzikantům příliš nepřitvrdilo. Úřadům dělal největší starost underground, takže "běžné" rockové kapely mohly koncertovat i nahrávat. Jenže tou dobou už rokenrol vyšel z módy, a o to víc překvapila dvě rokenrolová alba, která v zemích Varšavské smlouvy postupně vyšla.
"Ça plane pour moi" je jedním z těch kousků, které vás praští do uší jako blesk z čistého nebe. V roce 1977 se tahle belgická pecka objevila na scéně a způsobila pořádný rozruch. Skladba, kterou proslavil Plastic Bertrand, je esencí punkové energie smíchané s francouzským šarmem a notnou dávkou recese.
Jimi Hendrix nebyl pouhým kytaristou, byl zjevením. Jeho hra, divoká a nezkrotná, proměňovala kytaru v nástroj, který doslova křičel. Levák hrající na pravoruký nástroj, mistr wah-wah pedálu, který, když mu jeho hraní připadlo málo ohnivé, kytaru polil benzínem a zapálil – Hendrix rozděloval publikum. Jedni ho zbožňovali, jiní nechápavě kroutili hlavou. Jak to říkal Keith Richards? „Jimi byl jak z jiný planety. Hrál věci, o kterých jsme ani netušili, že existují.“
Bing Crosby. Jméno, které mluví za vše. Pokud by existoval seznam nejvlivnějších umělců 20. století, tenhle chlapík by na něm rozhodně nechyběl. Je považován za otce moderní populární hudby a zároveň za první hvězdu, která rozsvítila mediální nebe.
Patsy Cline nepatřila mezi zpěvačky, které by se spokojily s tím, co už fungovalo. Její hlas nebyl jen dalším sladkým sopránem country scény – byl syrový, sytý a nesl v sobě emoce, které dokázaly přenést bolest i naději přímo k posluchači. Málokdo ve své době zpíval country tak, aby to oslovilo nejen fanoušky tohoto žánru, ale i milovníky popu nebo rockabilly. Patsy Cline to zvládla a otevřela tím dveře dalším generacím zpěvaček.
Randall Miller natočil film o zrodu punku v kultovním newyorském klubu CBGB. A udělal z punku něco, co se dá strávit u večeře. Alan Rickman jako majitel klubu Hilly Kristal je docela fajn, ale chybí mu ta správná dávka cynismu a drzosti. Prostředí klubu je sice věrné, ale chybí mu věrohodně špinavá, nebezpečná atmosféra, která k punku neodmyslitelně patří. A ty komiksové vložky? To jako vážně? To má být jako vtipné? Nebo snad umělecké? Ani jedno nefunguje.
