Ota Petřina: Skrytý mistr české rockové scény
Česká rocková scéna měla a má své hvězdy, to je jasné. Ale vedle nich existuje spousta muzikantů, kteří sice nejsou tolik vidět, ale jejich vliv je obrovský. A Ota Petřina je nepopiratelně příklad...
Česká rocková scéna měla a má své hvězdy, to je jasné. Ale vedle nich existuje spousta muzikantů, kteří sice nejsou tolik vidět, ale jejich vliv je obrovský. A Ota Petřina je nepopiratelně příklad...
Nový rok. Noc byla plná petard, ráno plné ticha. Ale víte, že ty největší světelné symfonie u nás psal člověk, který tvořil československý art-rock? Oldřich Veselý totiž nebyl jen legendou Synkop; byl to právě on, kdo dokázal hudebně zarámovat i brněnské ohňostroje. Proto pokaždé, když s prvním lednem utichne silvestrovské veselí, vrací se nám vzpomínka právě na něj – a na hudbu, která v sobě nese mnohem víc než jen prchavý záblesk na obloze.
Ve věku 84 let zemřela zpěvačka Jitka Vrbová, osobnost, která s naprostou přirozeností propojovala žánry trampské písně, country a jazzu. Ačkoliv nikdy nebyla mediální hvězdou, v hudebním světě si vybudovala nezpochybnitelnou pozici – nejen díky svému charakteristickému altu, ale i neochvějné věrnosti žánrům, které milovala.
Vyprávět děj Atlasu mraků je podobně marné jako vysvětlovat jazzovým puristům, proč někdo poslouchá Franka Zappu. Oficiálně tu máme šest samostatných linií, každou v jiném čase, na jiném kontinentu a v jiném žánru. Lodní deník z 19. století. Intriky vydavatelů a muzikantů ve třicátých letech. Konspirační thriller ze sedmdesátých let. Satirická groteska o stařících v britském domově důchodců. Dystopický sci-fi příběh klonované dívky z budoucnosti. A nakonec postapokalyptické drama o kmeni, který po pádu civilizace znovu objevuje řeč i víru.
Pokus přivést muzikál do československých polí? Proč ne, zvlášť když ho pohání soundtrack, co má šmrnc. "Den je krásný" je bezostyšná dávka optimismu – žádná vysoká hudba, ale melodická bomba, co se vám zasekne v hlavě jak refrén šlágru z rádia. Pak přijde "Bossa nova", která přinese latinskoamerický vánek, i když trochu školácký. Je to ale tam – náznak, že svět se točí i za hranicemi.
Kdo by neznal tuhle melodii, co se vám dostane pod kůži? Píseň "Groovy Kind of Love" má za sebou dlouhou a zajímavou historii. Pojďme se společně podívat, jak se z klasické kompozice stala celosvětový hit.
Kdyby se hudební kariéra dala měřit rozsahem přežitých žánrů, Etta James by byla maratonská legenda. Zpěvačka, která se narodila jako Jamesetta Hawkins, vstoupila do hudby stylem, který v 50. letech odpovídal jen těm nejodhodlanějším — rovnýma nohama, bez brzdy a ideálně v bandu, který se jmenuje Creolettes. Ano, to byly její začátky: doo-wopový dívčí kvartet, školní uniformy, melodické linky, které by dnes klidně mohly běžet v nějakém Netflix retro seriálu.
Hra na hlubokomyslnost je oblíbenou disciplínou mnoha rockových sestav, jen u Pink Floyd se však stala přirozenou součástí jejich DNA, nikoliv jen pózou. Tahle kapela nikdy nemusela nic přehrávat, aby působila jako z jiné dimenze. Kdyby se dějiny rocku psaly podle intenzity, s jakou se hudba zabodne do podvědomí, Floydi by byli na titulní straně každé kapitoly.
Kořeny: Blues a Gospel
Vše začíná u blues a gospelu, které tvoří základní stavební kameny mnoha dalších žánrů.
Chris Rea, britský písničkář s nezaměnitelným chraplákem a vášní pro slide kytaru, v albu Santo Spirito Blues opět staví mosty mezi bluesovou tradicí a svou vlastní melancholickou introspektivností. Tentokrát přidává další vrstvu – balanc mezi meditací a dramatem – přičemž se zdá, že jeho hudba se stále více propadá do osobního světa, kde se blues mísí s touhou po transcendentnu.
Little Richard nebyl jen jedním z pionýrů rock and rollu – on byl exploze, která žánr katapultovala do nové éry. S jeho divokým projevem, křiklavým stylem a klavírní hrou, která připomínala závodní auto v plné rychlosti, změnil pravidla hry a vytvořil sound, který inspiroval generace.