Vizuál je vkusný, poselství milé, ale – řekněme si to na rovinu – ta předělávka nás míchá. Křehká, až dětská interpretace Lucy Zahn sice ladí s obrazem, ale úplně vymazala ten drive, který máme s touhle klasikou spojený. Tvůrci si moc dobře uvědomovali, že Kingova naléhavost a rytmus, který vás zvedne ze židle, se k posmutnělému obličeji holčičky nehodí. A tak z písně udělali jakousi zvukovou mlhu. Ještě štěstí, že tam nepřimíchali rolničky – to už by byla čirá hudební kapitulace. Takhle nám zbylo jen to dětské šeptání, které sice dojme, ale zároveň tu legendární skladbu úplně vykostilo.

Je to vlastně logické. Pro vánoční doják o otci, který díky dětské kresbě konečně pochopí, co je v životě důležité, se syrový a dravý soul prostě nehodí. Melodie posloužila jako známý věšák, text jako moralitka, ale ta původní radost a energie? Ta musela jít z kola ven, aby nekazila tu správnou sváteční melancholii.

Jenže právě v té energii a naléhavosti vězí celé kouzlo, které tuhle píseň před šedesáti lety stvořilo. Abychom pochopili, o co nás reklamní verze ochudila, musíme se vrátit tam, kde to všechno začalo. Do doby, kdy se hudba nešidila a kdy se z odmítnutých nápadů stávaly legendy.

Kořeny: Když se z odmítnuté písně stal symbol (Ben E. King)

Věděli jste, že Ben E. King tuhle píseň původně nabízel své kapele The Drifters? Ti ji ale odmítli. Jaká to byla chyba! Ben ji nakonec nahrál sám v roce 1961. A ten ikonický basový riff na začátku, který poznáte po první sekundě? Ten v původním plánu vůbec nebyl! Vznikl až improvizací ve studiu, aby píseň dostala ten správný odpich.
Tohle je ten syrový soul, který nepotřebuje filtry ani šeptání:

Jak film zachránil hit (1986)

Píseň by možná zůstala v archivech 60. let, kdyby nepřišel rok 1986 a režisér Rob Reiner. Ten točil film podle novely Stephena Kinga s drsným názvem Tělo (The Body). Režisér ale věděl, že to zní jako horor, a tak film přejmenoval podle písničky, která ve snímku zazněla. Udělal z ní hymnu klukovského přátelství.

Kdo by zapomněl na scénu u kolejí s tehdy patnáctiletým Riverem Phoenixem? Právě díky jeho neuvěřitelnému talentu dostala Stand By Me nový rozměr – stala se symbolem konce dětství a věrnosti, která překoná všechno.

 Zatímco reklama Allegra sází na novou interpretaci, tvůrci filmu Stand By Me (1986) věděli, že dokonalost se nepřekonává. Do filmu nasadili původní nahrávku Bena E. Kinga z roku 1961 a způsobili tím celosvětové šílenství – čtvrt století starý hit se díky síle filmového příběhu vrátil na první příčky hitparád. Díky tomu, že ve filmu zazněl originál, stal se v roce 1986 neuvěřitelný úkaz: Píseň se po 25 letech vrátila do hitparád a v mnoha zemích (včetně Británie) se vyšplhala až na 1. místo. To je v hudebním světě naprosto unikátní věc a dokazuje to, že originál byl prostě nadčasový.

Aby se podpořil úspěch filmu, vznikl v roce 1986 nový videoklip (který lidé milují dodnes). V něm Ben E. King zpívá na pódiu a k němu se přidají dva z herců filmu – Wil Wheaton a Jerry O'Connell. Tančí tam spolu a je to neuvěřitelně milé propojení generací.

Pointa:

Na jednu stranu je milé, že reklamy připomínají mladším generacím staré perly. Ale není to někdy na úkor jejich síly? Když se z naléhavého soulu stane křehká ukolébavka, neztrácí se v tom právě to podstatné – ta pevnost, se kterou slibujeme, že ‚zůstaneme stát při sobě‘? A když už jsme u těch coververzí, kterých vznikly stovky... schválně si zkuste vedle té současné reklamní křehkosti pustit třeba verzi od Kelly Family. Ano, slyšíte správně. I tahle dlouhovlasá parta si Stand By Me podala po svém. A víte co? I přes tu jejich pověstnou teatrálnost je v jejich společném mnohohlasu víc sounáležitosti a hudební pravdy než v deseti digitálně vyčištěných reklamních spotech. Je to spontánní, je to živé a věříte jim, že při sobě opravdu stojí.