Rok kytarových mágů i jazzové rebelie: Na co vyrazit v roce 2026?
Když u nás v roce 1987 vyšla kniha "My děti ze stanice ZOO", znamenala několikanásobný šok. Opravdu úřady dovolily knihu s tak kontroverzním tématem? To byl šok číslo jedna. Po otevření knihy následovaly další: mrazivě a bez příkras (ústy velmi mladé dívky) líčené prostředí západního Berlína, šedá zóna prostitutek, feťáků, dealerů, kteří často ještě ani neodrostli školním lavicím. Dokumentární fotografie vychrtlých zombie a bezútěšných prostor stanice ZOO pak citlivější povahy dorazily.
Flashdance (1983) je film tak průzračně jednoduchý, že ho můžete shrnout do jedné věty: svářečka přes den, tanečnice v noci, sny o baletní škole, do toho romantika s šéfem a pár existenčních dramat. A přesto – nebo možná právě proto – se stal kultem. O ději není třeba ztrácet slova. Tohle není film pro scenáristické nadšence, ale pro milovníky estetiky osmdesátek. Vizuál je nasáklý kouřem, potem a neonovou září, jako kdyby MTV natočila reklamu na sílu snů.
Máte rádi životopisné filmy? My jo, pokud tedy nepřizpůsobují realitu režijním záměrům příliš okatě. Takže se pustíme do rozboru filmu Nowhere Boy a slibujeme, že ho rozcupujeme na nitky 😉.
Jestli se rozzlobíme, budeme zli (1974) je takový ten film, u kterého nezáleží, kolikrát jste ho viděli. Pamatovat si budete všechno – scény, hlášky, přesné chvilky, kdy se Bud Spencer naštve, a kdy Terence Hill zazubí. Je to čistá esence toho, co tahle dvojka dělá nejlépe: jednoduchý příběh, absurdní momenty a soundtrack, který je tak nakažlivý, že ho z hlavy nikdy nevyklepete.
Režie: Ondřej Trojan Hrají: Aňa Geislerová, György Cserhalmi, Jaroslava Adamová, Miroslav Donutil, Jaroslav Dušek, Iva Bittová, Ivan Trojan, Jan Hrušínský, Anna Věrtelářová, Jan Tříska
Ondřej Trojan natočil film, který se tváří jako adaptace Želar, ale ve skutečnosti stojí hlavně na Jozově Hanuli. Z první knihy Květy Legátové si půjčuje kulisy a vedlejší postavy (Lipka, Helenka), ale příběh dívky, která musí opustit město a ukrýt se před gestapem v zapadlé vesnici, je převzatý z druhé. Přesto film působí sevřeně, má tah na branku a jeho syrová poetika nepůsobí uměle.
Vezměte geniálně zpívající chlapecký sbor, přidejte hvězdné herecké obsazení (Dustin Hoffman, Kathy Bates) a zamíchejte to se scénářem, který tápe mezi dramatem, inspirací a vyprázdněnými klišé. Výsledek? Film, který vás nejdřív omráčí hudbou, pak ale začne klopýtat a nakonec neví, kam vlastně běží.
Rok 1983 přinesl na obrazovky Československé televize sci-fi seriál Návštěvníci – a hned prvním dílem přikoval k televizím děti i dospělé. Nebylo to jen tím, že šlo o sci-fi, i když v poněkud netradičním podání. Místo laserových přestřelek a hyperpohonu se tu řešily záhady typu „Kdo schoval klíč od dílny?“. Jenže Návštěvníci vsadili na jinou kartu: namíchali humor, vědecké dilema a solidní dávku socialistické estetiky s překvapivě nadčasovým vyzněním. Výsledek? Fenomén, který dodnes rezonuje nejen v Česku, ale i v Německu, kde si stále drží oddanou fanouškovskou základnu.
Supraphon zase hrabe v archivu a vykutal zlatý valoun. Tohle není jen nostalgie pro pamětníky, ale soundtrack československého blues rocku, jak šel čas – od britských cover verzí s lehce dřevěnou angličtinou po vlastní styl s citem i nadhledem.
Pomáda (1978) je jako bonbon z 50. let nalezený ve staré plechovce v sedmdesátých. Bublinkový pop, do kterého si občas kousnete a překvapí vás, že ještě chutná. Film, který vznikl v časech disco horečky, ale svou estetikou se vrací do doby rock ’n’ rollu, natolik idealizované, že i rebelové vypadají jako z reklamy na mléko.
Dneska si dáme dvojrecenzi, protože obě desky, o kterých si budeme povídat, mají leccos společného. Dříve narození vědí, že rokenrol (a později rock) v zemích za železnou oponou neměl zrovna na růžích ustláno. Ano, konaly se koncerty, nahrávaly se desky, to vše ale svázané psanými i nepsanými pravidly, pod bedlivým dohledem státních orgánů. Horší to bylo vlastně pro vyznavače rokenrolu – padesátá léta jsou proslulá tak represivními opatřeními, že by se za ně nemuselo stydět ani gestapo. Šedesátá léta už byla významně uvolněnější, a paradoxně ani období tzv. normalizace muzikantům příliš nepřitvrdilo. Úřadům dělal největší starost underground, takže "běžné" rockové kapely mohly koncertovat i nahrávat. Jenže tou dobou už rokenrol vyšel z módy, a o to víc překvapila dvě rokenrolová alba, která v zemích Varšavské smlouvy postupně vyšla.