Máte rádi životopisné filmy? My jo, pokud tedy nepřizpůsobují realitu režijním záměrům příliš okatě. Takže se pustíme do rozboru filmu Nowhere Boy a slibujeme, že ho rozcupujeme na nitky 😉.
Nowhere Boy je film, který se tváří jako věrný vhled do dospívání Johna Lennona, ale ve skutečnosti si s fakty dělá, co chce. Hlavní zápletka filmu je vystavěná na reálných dramatických zvratech z Lennonova dětství. Jeho otec rodinu opustil (a dokonce se pokusil o únos malého Johna). Teta Mimi skutečně požádala úřady, aby jí byl John svěřený do péče (svou žádost podpořila argumentem, že chlapcova matka žije v nesezdaném svazku). Ale – a tady se dostáváme k první mystifikaci diváka – John, jak vyplývá z knihy jeho nevlastní sestry Julie Baird, docházel do domu své matky už od roku 1951, tedy od svých jedenácti let. A fotografie devítiletého Johna s matkou (https://people.com/all-about-john-lennon-parents-8411963) dokazuje, že se s ní vídal po celé dětství. Jenže film si jejich první setkání přesune až do jeho puberty, protože co? Protože tehdy je člověk citově nejzranitelnější a tím pádem máme drama jak vyšité.
A když už tvůrci jednou začali manipulovat s chronologií, museli v tom pokračovat. Takže v jejich podání John Lennon do svých patnácti let hudbu prakticky nevnímal, pak mu matka dala do ruky banjo, pustila pár rokenrolových desek a v příštím střihu už Lennon zakládá kapelu. Sice existuje fotka, kde asi třináctiletý John už pózuje s kytarou, ale kdo by se zabýval detaily?
A to je vlastně celá podstata Nowhere Boy – vezmeme skutečnost, trochu ji ohneme, trochu ji natónujeme na smutno a pak přihodíme pár emocionálních výbuchů, aby to mělo švih. Rozpory se nebudeme zabývat a do hloubky rozhodně nepůjdeme, to bychom diváka odváděli od hlavního dramatu. Jak například chápat, že filmová Julia synovi laškovně sdělí "rokenrol je sex", většinu času nepokrytě flirtuje s čímkoliv mužského rodu (včetně vlastního syna) a později se hroutí v slzách, když o ní sestra Mimi opovržlivě prohlašuje, že střídá partnery? A diváci, které zajímá spíš hudební vývoj hlavního hrdiny, sledují, jak John ve filmu adoruje a napodobuje Elvise, zdá se být fascinovaný americkým rokenrolem, ale pak si založí skiffle kapelu (a ne, skiffle není odnož rokenrolu) – a nikdo to nijak nekomentuje. Pokud diváka zajímají důvody, má si je domyslet. Možná v tom hrála roli britská hrdost? Možná to bylo tím, že skiffle byl jednodušší na hraní? Možná prostě jen tvůrcům uniklo, že divák není úplně blbej.
A když už jsme u věrohodnosti, koukněme na obsazení. Aaron Taylor-Johnson jako John Lennon? Budiž. Thomas Brodie-Sangster jako Paul McCartney? To je dost na pováženou. Talent má, ale jestli někomu fakt nevěříte, že za pár let rozjede revoluci v pop music, tak je to právě on. Ale dobře, fyzická podoba není všechno. Mnohem větší problém je, že všichni tihle kluci hrají hudbu, ale skoro nikdy nevypadají, že by je to nějak extra bavilo. Jako kdyby kapelu zakládali z donucení, ne proto, že je to sakra skvělá věc. Největší emoce spojená s hudbou? Když John zjistí, že mu teta prodala kytaru. Jo, to naštve, ale co třeba radost z toho, že vám najednou jde dohromady pár akordů a můžete si zahrát něco vlastního? Nic takového tu nenajdete.
Co ovšem nelze filmu upřít, je dokonale zvládnutá atmosféra britských padesátek. Kulisy, kostýmy (díky za věrohodnou připomínku Teddy Boys!) i celkový vizuál vás přenesou přímo do Liverpoolu té doby, kde všechno voní tabákem, olejem a deštěm. A k tomu ten soundtrack! Poctivě zařazuje známé i méně známé rockabilly a rokenrolové pecky jako "Twenty Flight Rock", "I Put a Spell On You" nebo "Teddy Bear" a pro kontrast je prokládá nasládlým dobovým popíkem "Mr. Sandman" od The Chordettes. A posluchači rozhlasového pořadu Mikrofórum určitě zajásají nad skladbou Raunchy, která je jeho znělkou.
Pak tady máme písničky od The Quarrymen, které ovšem pro potřeby filmu musely být natočeny znovu, čehož se ujali Goldfrapp. Nicméně zní docela věrohodně, takže "In Spite Of All The Danger" si divák ve filmu může vychutnat v mnohem lepší kvalitě, než originál na Spotify. A nakonec je dílo završeno třešničkou – zazní skladba "Mother", kterou Lennon nahrál s Plastic Ono Band.
Takže co si z toho vzít? Nowhere Boy není špatný film. Jen je to film, který chce být víc než tím, čím skutečně je. Chce být hluboký, ale je jen hezky natočený. Chce být autentický, ale přibarvuje si realitu. A chce být oslavou Lennonova hudebního zrodu, ale ve finále je to hlavně smyšlené rodinné drama, které hudbu bere spíš jako kulisu než hybnou sílu. A to je škoda.
