Recenze

Nebudeme se tady zabývat jednotlivými příhodami chlapce s jizvou na čele, protože by to bylo nošení dříví do Zapovězeného lesa. Místo toho se podíváme na to, jak hudba formovala atmosféru celého filmového univerza a jak se v průběhu let měnila podle skladatelů, kteří se na ní podíleli. Od kouzelných melodií Johna Williamse přes epickou bombastičnost Patricka Doylea až po temnější polohy Nicholase Hoopera a Alexandra Desplata – hudba Harryho Pottera není jen doprovodem k ději, ale samostatným vypravěčem.

Smrtící virus známý jako „Captain Trips“ vyhladí většinu světové populace. Ti, kteří přežijí, jsou vedeni zvláštními sny – buď k dobrosrdečné Matce Abagail do Nebrasky, nebo k démonickému Randallu Flaggovi do Las Vegas. Společnost se znovu formuje do dvou táborů – světla a temnoty – a schyluje se k finální konfrontaci mezi těmito silami. To jen na úvod, kdybyste nevěděli, o čem je v téhle recenzi řeč.

CBGB: Kolébka punku (2013)

Randall Miller natočil film o zrodu punku v kultovním newyorském klubu CBGB. A udělal z punku něco, co se dá strávit u večeře. Alan Rickman jako majitel klubu Hilly Kristal je docela fajn, ale chybí mu ta správná dávka cynismu a drzosti. Prostředí klubu je sice věrné, ale chybí mu věrohodně špinavá, nebezpečná atmosféra, která k punku neodmyslitelně patří. A ty komiksové vložky? To jako vážně? To má být jako vtipné? Nebo snad umělecké? Ani jedno nefunguje.

Tentokrát jsme v našem virtuálním filmovém archivu sáhli do raných devadesátek, čili do doby, v níž ještě bublalo porevoluční nadšení.
Jan Hřebejk a Petr Jarchovský si v roce 1993 střihli pokus o český rokenrolový muzikál, a výsledek? Někde mezi povedenou retro pohlednicí a hanspaulským jamem s časovým paradoxem. Na jedné straně přesně trefená atmosféra 50. let s ostrým kontrastem mezi mladickou vzpurností a tesilovým šedým průměrem. Na straně druhé hudba, která si často neví rady, jestli chce být oldschool nebo spíš devadesátkově popová.

Je to bombastické, sentimentální, plné anachronismů a líbivých polopravd – a stejně vás to smete. Tohle není dokument, ale rockový blockbuster, který se valí jako největší hity Queen. A upřímně? Když hraje „Bohemian Rhapsody“, „We Will Rock You“ nebo „Radio Ga Ga“, je těžké nebýt uchvácen.

Skvělý nápad, slabší provedení. Richard Curtis a Danny Boyle přicházejí s premisou, která by mohla otřást hudebním světem – co kdyby Beatles zmizeli z historie a jejich písně znal jen jediný člověk? Jenže místo filozofování nad tím, jak by jejich hudba obstála v dnešním digitálním chaosu, dostáváme romantickou komedii, která Beatles používá spíš jako kulisu než jako skutečné téma.

Damien Chazelle natočil film o hudbě, který je drsnější než většina filmů o boxu. V centru dění stojí Andrew Neiman (Miles Teller), talentovaný bubeník, jehož snem je stát se dalším Buddym Richem. Cesta za dokonalostí ale vede přes Terence Fletchera (J.K. Simmons), dirigenta a učitele s metodami, které by zahanbily i vojenský výcvikový tábor. Výsledek? Psychologický duel, kde se o vítězi rozhoduje nikoliv v ringu, ale v izolované zvukotěsné místnosti s bicí soupravou.

Pokud chcete pochopit, proč byli Beatles takovým fenoménem, zapomeňte na čísla prodejů desek nebo křik fanoušků – pusťte si Perný den. Richard Lester tu zachytil jejich esenci. Tedy nejen to, jak hráli a zpívali, ale jak existovali. Výsledkem je film, který balancuje mezi dokumentem, komedií a hudební fantazií, a přitom vám jednou rukou míchá koktejl britského humoru a druhou vás praští dávkou nezapomenutelných písní.

Když je řeč o komediálních pokračováních, máloco vykresluje devadesátkovou směs naivity a absurdity tak živě jako Sestra v akci 2: Znovu v černém hábitu. Scénář se tentokrát vydává na pedagogickou misi: Deloris Van Cartier (opět výtečná Whoopi Goldberg) se převlékne zpátky za sestru Mary Clarence, aby pozvedla studijní i hudební ambice partičky problémových studentů v katolické škole.

Pokus přivést muzikál do československých polí? Proč ne, zvlášť když ho pohání soundtrack, co má šmrnc. "Den je krásný" je bezostyšná dávka optimismu – žádná vysoká hudba, ale melodická bomba, co se vám zasekne v hlavě jak refrén šlágru z rádia. Pak přijde "Bossa nova", která přinese latinskoamerický vánek, i když trochu školácký. Je to ale tam – náznak, že svět se točí i za hranicemi.

Stylová, ale trochu povrchní epopej s hudbou, která se vám vryje pod kůži.

Michael Mann si s adaptací Cooperova románu poradil po svém. Zapomeňte na literární hloubku nebo historickou přesnost, tohle je film, který klouže po povrchu emocí a vizuálna, ale dělá to zatraceně působivě. Scénář plný klišé? Jistě. Ale když je servírujete s kamerou Dantona C. Jacka, která dělá z americké divočiny takřka hlavního hrdinu příběhu, a přidáte charismatického Daniela Day-Lewise, přestanete řešit, že dialogy občas připomínají školní čtenářský deník.

Tenhle vizuální výbuch přesně odpovídá tomu, co se dalo čekat, když britští progrockoví perfekcionisté přetavili své sebestředné album do filmu: přetéká symbolikou, která občas působí přehnaně (zdi, kladiva, fašisté – všechno tam je), ale zároveň vás nenechá vydechnout. Alan Parker svou režií dokazuje, že dokáže posunout emocionální intenzitu alba ještě dál – což je na jednu stranu působivé, na druhou stranu si ale může divák připadat, že dostává do obličeje brokovnicí nabitou úzkostí Rogera Waterse.

Billy Wilder v roce 1959 přišel s filmem, který redefinoval, co všechno může být komedie. Někdo to rád horké kombinuje vtip, chaos, romantiku a trochu toho jazzového svádění. Je to film, který se na první pohled tváří jako prostá zábava, ale pod povrchem má důvtip a odvahu, které z něj činí jedno z nejikoničtějších děl zlaté éry Hollywoodu.

Říct, že Hříšný tanec (Dirty Dancing) je film, ve kterém jde především o hudbu, není ani trochu přehnané. Jasně, je tu ten příběh – jednoduchý a přímý jako letní flám na táboře pro bohaté, kde si mladá dívka uvědomí, že tančit a milovat je víc než jen dělat to, co od ní očekává táta. Ale hudba? To je pravý motor filmu. Ať už se mluví o nostalgii 60. let nebo hitovkách 80. let, soundtrack má svou vlastní dynamiku, která dává celému dílu kouzlo, jež přetrvává.

Film jako takový: Kaleidoskop šedesátek s pár slepými skvrnami.

Miloš Forman, s nenapodobitelným citem pro lidskost a absurditu, vzal legendární broadwayský muzikál a přetavil ho v něco, co se jen vzdáleně podobá jeho divadelní předloze. Vlasy ve Formanově podání nejsou jen vyprávěním o hippie éře, ale jakýmsi surrealistickým průřezem dobovou kulturou, který kombinuje hravost, melancholii a ostrý politický komentář.