Rok kytarových mágů i jazzové rebelie: Na co vyrazit v roce 2026?
Když u nás v roce 1987 vyšla kniha "My děti ze stanice ZOO", znamenala několikanásobný šok. Opravdu úřady dovolily knihu s tak kontroverzním tématem? To byl šok číslo jedna. Po otevření knihy následovaly další: mrazivě a bez příkras (ústy velmi mladé dívky) líčené prostředí západního Berlína, šedá zóna prostitutek, feťáků, dealerů, kteří často ještě ani neodrostli školním lavicím. Dokumentární fotografie vychrtlých zombie a bezútěšných prostor stanice ZOO pak citlivější povahy dorazily.
Tentokrát jsme v našem virtuálním filmovém archivu sáhli do raných devadesátek, čili do doby, v níž ještě bublalo porevoluční nadšení.
Jan Hřebejk a Petr Jarchovský si v roce 1993 střihli pokus o český rokenrolový muzikál, a výsledek? Někde mezi povedenou retro pohlednicí a hanspaulským jamem s časovým paradoxem. Na jedné straně přesně trefená atmosféra 50. let s ostrým kontrastem mezi mladickou vzpurností a tesilovým šedým průměrem. Na straně druhé hudba, která si často neví rady, jestli chce být oldschool nebo spíš devadesátkově popová.
Co vám říká jméno Vladimir Cosma? Nic? Ani skladba "David's Song (Who'll Come With Me)"? Někteří z vás už možná zbystřili. A když k tomu přihodíme ještě "Kelly Family", vzpomene si skoro každý.
V souvislosti s pojmem mládežnická subkultura padesátých let si většina lidí vybaví nejspíš britské Teddy Boys s jejich extravagantními edwardiánskými kabáty a láskou k rokenrolu. Jenže i za železnou oponou se formovala generace mladých rebelů, kteří chtěli být jiní než jejich rodiče. Československá odpověď na Teddy Boys se jmenovala páskové – parta frajerů, kteří v šedi socialistické každodennosti hledali trochu stylu, volnosti a samozřejmě i dobrodružství.
Je to bombastické, sentimentální, plné anachronismů a líbivých polopravd – a stejně vás to smete. Tohle není dokument, ale rockový blockbuster, který se valí jako největší hity Queen. A upřímně? Když hraje „Bohemian Rhapsody“, „We Will Rock You“ nebo „Radio Ga Ga“, je těžké nebýt uchvácen.
V dobách zadrátovaných hranic k nám prosakovaly informace ze Západu jen sporadicky a leckdy jsme si je idealizovali. Drsnější realitu bychom ani neměli s čím porovnat – open air festivaly se u nás, s výjimkou legendární Porty (na kterou v dobách největší slávy dorazilo cca 30 000 lidí), nekonaly. Proto pro nás byl Woodstock synonymem svobodného vyjádření a nekonformní hudby hrané bez překážek.
Když se v roce 1931 zrodila skladba Dream a Little Dream of Me, asi nikdo netušil, že se z ní stane nestárnoucí hit, který budou milovat celé generace. Tato píseň prošla rukama mnoha interpretů a zažila několik hudebních proměn, ale jedno zůstává – její nostalgická, snová atmosféra a text plný něhy a touhy.
Skvělý nápad, slabší provedení. Richard Curtis a Danny Boyle přicházejí s premisou, která by mohla otřást hudebním světem – co kdyby Beatles zmizeli z historie a jejich písně znal jen jediný člověk? Jenže místo filozofování nad tím, jak by jejich hudba obstála v dnešním digitálním chaosu, dostáváme romantickou komedii, která Beatles používá spíš jako kulisu než jako skutečné téma.
Damien Chazelle natočil film o hudbě, který je drsnější než většina filmů o boxu. V centru dění stojí Andrew Neiman (Miles Teller), talentovaný bubeník, jehož snem je stát se dalším Buddym Richem. Cesta za dokonalostí ale vede přes Terence Fletchera (J.K. Simmons), dirigenta a učitele s metodami, které by zahanbily i vojenský výcvikový tábor. Výsledek? Psychologický duel, kde se o vítězi rozhoduje nikoliv v ringu, ale v izolované zvukotěsné místnosti s bicí soupravou.
Když se v českých zemích během protektorátu řeklo "potápky", každý věděl, že se nemluví o vodním ptactvu, ale o mladé subkultuře, která svým stylem, chováním a mluvou provokovala konformní společnost i úřady. Tito mladí rebelové byli pravděpodobně jednou z prvních českých subkultur – a rozhodně stáli za povšimnutí.