Pokud se někdo rozhodne sestrojit ultimátní filmový vehikl pro oslavu černošské hudby, potřebuje tři věci: dvě absolutně nevhodné hlavní postavy, solidní dávku absurdity a seznam účinkujících, ze kterého si sedne na zadek i encyklopedie blues. A přesně tohle v roce 1980 doručili John Landis, Dan Aykroyd a John Belushi ve filmu Bratři Bluesovi (The Blues Brothers) – kultovní jízdu, která navenek působí jako crazy komedie, ale pod povrchem je ryzí pocta americké hudební tradici.
Děj? Jednoduchý. A zároveň úplně šílený.
Jake (Belushi) je právě propuštěn z vězení a jeho bratr Elwood (Aykroyd) ho hned po vyzvednutí zatáhne na mši, kde se jim zjeví Boží plán – dát znovu dohromady jejich starou kapelu a vydělat dost peněz na záchranu sirotčince, kde vyrůstali. Na papíře to zní jako docela standardní premisa, ale tady přichází ten Landisův twist: do cesty se jim postaví nelítostná Carrie Fisher s plamenometem, neonacisté v americkém podání, militantní country kapela, policie, FBI, národní garda a asi tak půlka Chicaga. Výsledek? Nekonečná honička, série explozí, nepochopitelné množství zničených aut a černý humor, který si nebere servítky.
Aykroyd a Belushi, oba milovníci blues a R&B, v hlavních rolích nefungují proto, že by byli muzikálně geniální (protože nejsou), ale protože jejich absurdní vážnost a nulová mimika dokonale vyvažují šílenství kolem. V jejich podání je i obyčejná věta „Jsme na misi od Boha“ tou nejpřirozenější věcí na světě. A jak ukazuje každá další scéna – tahle mise rozhodně nebude nudná.
Soundtrack? Ráj na zemi.
Jestli se dá někde najít svatá trojice blues, R&B a soulu, je to tady. Snímek sesbíral to nejlepší z černošské hudby 20. století, přidal country jako bonus a podal to v koncertním aranžmá, které funguje i mimo film. Když Ray Charles rozjede „Shake a Tail Feather“, chceš tančit. Když Aretha Franklin spustí „Think“, zapomeneš na děj a jen zíráš. A James Brown v roli kazatele? To je gospelová energie, která by snad skutečně mohla seslat boží zázrak.
Zbytek soundtracku ovládá chicagské blues – Muddy Waters, John Lee Hooker (který si střihne i cameo jako pouliční muzikant), Big Joe Turner a samozřejmě samotní Blues Brothers. Jejich verze „Sweet Home Chicago“ je možná daleko od drsného originálu, ale s živou kapelou za zády funguje jako grandiózní hymna filmu.
Výjimečnost tohohle soundtracku spočívá v tom, že to není jen sbírka skvělých písní – každý track má ve filmu své místo a scénu, která ho podtrhuje. A to je důvod, proč i po více než 40 letech Blues Brothers pořád fungují. Nejen jako film, ale jako muzikální zážitek, který vám připomene, proč ta hudba pořád žije.
Věděli jste? John Lee Hooker nahrál ‚Boom Boom‘ speciálně pro film – a pak ho nazval ‚nejlepší bluesovou party svého života‘. Více o králi delta blues v našem článku John Lee Hooker: Král boogie, který si dělal, co chtěl
Verdikt: 103 auta na šrot, ale ani nota vedle.
Na první pohled se může zdát, že Blues Brothers jsou jen absurdní blbina plná honiček a náhodných hudebních vystoupení. Ale ve skutečnosti jsou milostným dopisem černošské hudbě, výsměchem jakémukoliv žánrovému škatulkování a důkazem, že i v černých brýlích a nepadnoucích oblecích můžeš být zatraceně cool. Kultovní status? Absolutně zasloužený.
