Pokus přivést muzikál do československých polí? Proč ne, zvlášť když ho pohání soundtrack, co má šmrnc. "Den je krásný" je bezostyšná dávka optimismu – žádná vysoká hudba, ale melodická bomba, co se vám zasekne v hlavě jak refrén šlágru z rádia. Pak přijde "Bossa nova", která přinese latinskoamerický vánek, i když trochu školácký. Je to ale tam – náznak, že svět se točí i za hranicemi.
Michael Mann si s adaptací Cooperova románu poradil po svém. Zapomeňte na literární hloubku nebo historickou přesnost, tohle je film, který klouže po povrchu emocí a vizuálna, ale dělá to zatraceně působivě. Scénář plný klišé? Jistě. Ale když je servírujete s kamerou Dantona C. Jacka, která dělá z americké divočiny takřka hlavního hrdinu příběhu, a přidáte charismatického Daniela Day-Lewise, přestanete řešit, že dialogy občas připomínají školní čtenářský deník.
Tenhle vizuální výbuch přesně odpovídá tomu, co se dalo čekat, když britští progrockoví perfekcionisté přetavili své sebestředné album do filmu: přetéká symbolikou, která občas působí přehnaně (zdi, kladiva, fašisté – všechno tam je), ale zároveň vás nenechá vydechnout. Alan Parker svou režií dokazuje, že dokáže posunout emocionální intenzitu alba ještě dál – což je na jednu stranu působivé, na druhou stranu si ale může divák připadat, že dostává do obličeje brokovnicí nabitou úzkostí Rogera Waterse.
Billy Wilder v roce 1959 přišel s filmem, který redefinoval, co všechno může být komedie. Někdo to rád horké kombinuje vtip, chaos, romantiku a trochu toho jazzového svádění. Je to film, který se na první pohled tváří jako prostá zábava, ale pod povrchem má důvtip a odvahu, které z něj činí jedno z nejikoničtějších děl zlaté éry Hollywoodu.
Říct, že Hříšný tanec (Dirty Dancing) je film, ve kterém jde především o hudbu, není ani trochu přehnané. Jasně, je tu ten příběh – jednoduchý a přímý jako letní flám na táboře pro bohaté, kde si mladá dívka uvědomí, že tančit a milovat je víc než jen dělat to, co od ní očekává táta. Ale hudba? To je pravý motor filmu. Ať už se mluví o nostalgii 60. let nebo hitovkách 80. let, soundtrack má svou vlastní dynamiku, která dává celému dílu kouzlo, jež přetrvává.
Miloš Forman, s nenapodobitelným citem pro lidskost a absurditu, vzal legendární broadwayský muzikál a přetavil ho v něco, co se jen vzdáleně podobá jeho divadelní předloze. Vlasy ve Formanově podání nejsou jen vyprávěním o hippie éře, ale jakýmsi surrealistickým průřezem dobovou kulturou, který kombinuje hravost, melancholii a ostrý politický komentář.
Chris Rea, britský písničkář s nezaměnitelným chraplákem a vášní pro slide kytaru, v albu Santo Spirito Blues opět staví mosty mezi bluesovou tradicí a svou vlastní melancholickou introspektivností. Tentokrát přidává další vrstvu – balanc mezi meditací a dramatem – přičemž se zdá, že jeho hudba se stále více propadá do osobního světa, kde se blues mísí s touhou po transcendentnu.
