Země, která voní čubricou i damašskými růžemi. Země, která byla po desetiletí oblíbenou (a jednou z mála možných) prázdninovou destinací (a kde byli Čechoslováci vždy srdečně vítáni). Země, jejíž území bylo odjakživa jedním velkým tavicím kotlem, kde se přetlačovali Thrákové s Byzantinci a slovanská duše s osmanským vlivem. Nikdo nikoho nevymazal – každý tu nechal svou stopu. A právě z tohohle tření vzniklo něco, co jinde na světě nenajdete: harmonie, které řežou jako sklo, a hlasy, které mají váhu staletí.
Zastavení první: Le Mystere Des Voix Bulgares
Když v roce 1986 vyšlo album s tímto názvem, západní rockové hvězdy (jako George Harrison nebo Kate Bush) z toho byly úplně paf. Nechápaly, jak může něco znít tak archaicky a moderně zároveň. Čím je tahle muzika zvláštní? Především paradoxem, že je zpívaná slovansky, ale melodie i rytmus jsou výrazně načichlé Orientem. Na co při poslechu narazíte?
- Lomené rytmy (Aksak): To je ten největší „masakr“ pro západní uši. Zatímco my máme 2/4 nebo 3/4 takt, Bulharky klidně sypou 7/8, 9/8 nebo 11/16. To je dědictví osmanské hudby. Je to tanec, který z našeho hlediska kulhá, ale přitom je neuvěřitelně energický.
- Melismata a mikrointervaly: To, jak se jejich hlas tak divně „vlní“ kolem jednoho tónu. To není falešný zpěv, to je ta orientální ozdobnost. Jsou to ty drobné kudrlinky, které připomínají arabesky na stěnách mešit nebo vzory na balkánských kobercích.
- Disonance jako projev síly: Bulharky zpívají sekundové intervaly (dva tóny hned vedle sebe), které doslova „řežou“. Říká se, že to vzniklo na polích, aby se ty hlasy slyšely z jednoho kopce na druhý. Ale v kombinaci s orientální stupnicí to vytváří ten „nadpozemský“ nebo „mimozemský“ zvuk, který západní producenti tak milují.
- Melancholie vs. vzdor: V těch písních je často slyšet ta osmanská osudovost (kismet), vyzpívaný smutek z těžkého života, ale zároveň je v nich neuvěřitelná síla přežití. Ta hudba byla pro bulharské ženy v podstatě jedinou svobodou, kterou měly.
A kde to uslyšíte naživo? Zkuste Kazanlak, období sběru růží a každoročního Rose Festival, který se koná začátkem června. Bohužel i tam už pronikla modernizace a komerce, ale budete-li mít štěstí, odvezete si kromě kosmetiky s růžovým olejem i nezapomenutelný zážitek.
Zastavení druhé: Sofia Ecclestiastical Choir
Nechceme se dopustit faux pas tím, že dáme rovnítko mezi world music a liturgický zpěv, jenomže to už udělali producenti dávno (mimochodem, na Spotify najdete i Adhan – muezzinovo volání k modlitbě, které je pro muslimy posvátné a jehož komerční využití považují za neuctivost). A bulharský chrámový sbor je tak unikátní, že si naši pozornost zaslouží. Proč? Protože představuje jedinečný mix mezi „původním“ byzantským způsobem (použití čtvrtónů, mystičtější) a způsobem ovlivněným Západem, připomínajícím víc klasické chrámové sbory (k slyšení např. v Rusku). Co mají všechny větve společné, to je basso profondo – tak hluboký hlas, až vám z něj vibrují kosti. Doslova.
Když vstoupíte do pravoslavného chrámu v Bulharsku, neposloucháte písničky. Vstupujete do zvukové katedrály, kde hluboké basy tvoří neotřesitelné základy a vysoké tenory vykreslují zlaté kupole. Je to hudba, která se nešíří v čase, ale v prostoru. Je to ozvěna Byzance, kterou v podobné formě uslyšíte v řeckém Athosu i v ruských klášterech, ale nikde nemá takovou příchuť balkánské hlíny a vzdoru jako v Bulharsku.
Pokud vám nestačí zprostředkovaný poslech na Spotify, zamiřte rovnou do Katedrály Alexandra Něvského v Sofii. A věřte nám – je to jedinečný mystický zážitek i pro světsky založené posluchače. Ale pozor – ta síla basů a nadpozemské harmonie s vámi pravděpodobně udělají věci, na které nejste z domova zvyklí. Možná se pak budete muset okamžitě uzemnit pořádnou porcí banicy nebo sirene, abyste se z té vší krásy nevznesli k nebesům 😉
