Duo Simon & Garfunkel už dávno patřilo do historie, sólová kariéra sice přinesla pár výborných alb, ale velká sláva pomalu vyprchala. Deska Hearts and Bones byla kritikou chválená, ale publikum ji prakticky ignorovalo. Do toho přišel rozvod s herečkou Carrie Fisher. Ano, s princeznou Leiou ze Star Wars.
Simon měl pocit, že se jeho svět zmenšuje. A že hudební svět už mezitím odjel jinam. Pak se mu do ruky dostala jedna kazeta.
Kazeta, která změnila kurz
Legenda praví, že Simon v autě poslouchal pásku s nápisem Gumboots: Accordion Jive Hits, Volume II. Byla to kompilace jihoafrické pouliční hudby – stylu mbaqanga. Zvuk akordeonů, kytar a basy, který měl v sobě něco nakažlivého, drzého a zároveň strašně radostného. Simon nebyl etnomuzikolog a nedělal žádný akademický výzkum. Prostě ho ta hudba bavila. Natolik, že si řekl: Najdu ty lidi, kteří to hrají. V roce 1985 tak sedl do letadla a odletěl do Johannesburgu. A tím začal jeden z nejpodivnějších – a nejodvážnějších – projektů v historii popu.
Diplomatická mise na tenkém ledě
Cesta do Jihoafrické republiky nebyla v té době zrovna dobrý nápad. Země byla pod režimem apartheidu a svět na ni uvalil kulturní bojkot. Hudebníci měli jasné doporučení: do JAR nejezdit a nehrát tam. Simon to přesto udělal.
Tvrdil, že nejede vystupovat pro vládu ani pro bílé publikum. Jede nahrávat s místními muzikanty. Kritika se přesto ozvala. Někteří kolegové – třeba Billy Bragg – ho obvinili, že bojkot porušuje. Simon měl ale jednoduchou odpověď: Jak můžu ignorovat lidi, kteří tu hudbu vytvořili? A tak začaly jam sessions, které se později proměnily v album Graceland.
Jak vznikala hudba z jamování
Simon přijel do Johannesburgu s neobvyklým plánem. Nechtěl přivézt hotové písničky – chtěl poslouchat a vnímat. Místní muzikanti hráli celé hodiny. Simon ty nahrávky odvezl do New Yorku, rozstříhal je na páscích a začal z nich skládat písně.
Dnes bychom tomu říkali sampling. Tehdy to byl spíš analogový Frankenstein. Výsledkem byla hudba, která zněla jinak než cokoliv, co se v polovině osmdesátých let hrálo.
Hlasy, které nesly celé album
Jedním z nejdůležitějších momentů desky byl sbor Ladysmith Black Mambazo. Jejich styl isicathamiya je založený na jemném, téměř našlapujícím zpěvu – název ostatně znamená „chodit potichu jako kočka“. V písni Homeless se jejich mohutné harmonie setkávají se Simonovým tichým, trochu intelektuálním hlasem. A najednou to dává dokonalý smysl. Ne jako doprovod – spíš jako dialog dvou světů. Simon v té skladbě vlastně ustoupil stranou a nechal zpívat ty, jejichž hudbou se inspiroval.
Basa, která skáče jako gumový míček
Další tajnou zbraní desky byl basista Bakithi Kumalo. Jeho bezpražcová basa se stala jedním z definujících zvuků alba. Nejlépe je to slyšet ve skladbě You Can Call Me Al. Basové sólo uprostřed písně patří k nejslavnějším momentům osmdesátkového popu – mimo jiné proto, že jeho druhá polovina je ve skutečnosti puštěná pozpátku. Jednoduchý trik, který zní jako virtuózní akrobatika. A zároveň krásná ukázka toho, jak se jihoafrický groove dostal do amerického popu.
Triumf… a trochu nepohodlné otázky
Když Graceland vyšel v roce 1986, stal se obrovským hitem. Album získalo cenu Grammy a prodalo se v milionech kopií. Ale debata o jeho vzniku nezmizela. Někteří kritici tvrdili, že Simon porušil kulturní bojkot. Jiní říkali, že díky němu svět poprvé slyšel jména a hudbu jihoafrických muzikantů. Pravda je pravděpodobně někde mezi. Jisté ale je, že Simon vzal mnoho z těchto hudebníků na světové turné a představil je publiku, které by se k jejich hudbě jinak nikdy nedostalo.
Z Afriky do Brazílie
Simon tímhle dobrodružstvím pochopil jednu věc:
rytmy jsou univerzální jazyk.
Proto se jeho další velký projekt přesunul do Brazílie. Album The Rhythm of the Saints je plné perkusí a brazilských rytmů. Na nahrávkách se podílela i legendární bubenická skupina Olodum, která dokáže proměnit ulici v rytmickou bouři. (Mimochodem – Olodum jsou ti borci v barevných tričkách s bubny, které později proslavil i Michael Jackson v klipu They Don’t Care About Us. Simon je „objevil“ pro světový pop o pár let dřív.) Zatímco Graceland zní jasně a slunečně, The Rhythm of the Saints je spíš temnější a hypnotické. Jako když se tropická noc pomalu mění v bouřku.
Most přes hudební kontinenty
Dnes se o podobných projektech často mluví jako o „world music“. V osmdesátých letech to ale byla docela nová myšlenka. Paul Simon se v té době ocitl v nevděčné roli: pro jedny byl kulturní zloděj, pro druhé průkopník. A možná byl trochu od obojího. Jisté ale je, že díky deskám Graceland a The Rhythm of the Saints začal západní pop vnímat hudbu z jiných kontinentů trochu jinak. Ne jako exotickou kuriozitu. Ale jako partnera.
A to je most, který se hned tak nerozpadne.
