Co je vlastně crooner?

Crooner není „pán, co hezky zpívá“. Crooner je pán, co šepotem do mikrofonu rozbrečí i chlapa, který jinak pláče jen u faktur za energie.
Crooning je zrozen z technologie. Je to styl, který se objevil, až když elektrický mikrofon (přibližně 20. léta 20. století) poprvé umožnil zpívat potichu a přitom hlasem zaplnit sál. Tihle elegáni toho využili naplno: místo operního fortissima začali ševelit, vrnět a hladit melodie, jako by je znali jen oni a vy. 

A ženské publikum? To padalo jako kuželky.

Králové hladkého vokálu

Frank Sinatra je samozřejmě Crooner Zero, muž, který dal světu „My Way“ a životní styl plný kouře a elegance.
Decca Records kdysi odmítla Elvise s tím, že „guitar music is on the way out“ — ale Sinatru by tehdy neodmítli ani za nic. Ten by jim zazpíval oznámení o insolvenci a oni by si žádali přídavek.
Bing Crosby? Ten zněl jako učebnicový klid, člověk, který vás uklidní i při oznámení, že vám ujela poslední tramvaj.
Nat King Cole? Hedvábí. Čisté hedvábí. Kdybyste jeho hlasem přikryli postel, spalo by se vám lépe než s ortopedickým polštářem.
A pak jsou tu Perry Como, Dean Martin a další gentlemani, kteří zpívali s energií člověka, co má spoustu času, žádné dluhy a ideální pokojovou teplotu.

„Méně je víc. A když to zpíváš dobře, víc ani nepotřebuješ.“

Tihle chlapi neměli autotune, jen intonaci. Nepotřebovali beatdropy, měli frázi. A jejich písně pořád fungují — jako hudební ekvivalent kvalitní whisky, která nevyjde z módy, i kdyby se celý svět nalil vodkou z diskontu.

A pak je tu samozřejmě i ta věc s elegancí. Oblek. Kravata. Kapesníček.
V době, kdy jsou koncerty někdy spíš módní přehlídka sportovního prádla, je pohled na croonera tak trochu guilty pleasure. Jako když si tajně pustíte film z roku 1958 a zjistíte, že ten starý svět měl i něco do sebe.

Moderní pokračovatelé (kterým to pořád náramně sluší)

Kdo si myslí, že crooning skončil s Rat Packem, podceňuje lidskou touhu být okouzlován.
Dnes tenhle styl žije — jen dostal modernější kabát, slim-fit obleky a samozřejmě i trochu digitálního make-upu. Podstata ale zůstala: šarm, intonace a elegance.

• Michael Bublé — globální šéf croonerů, muž, který si vystačí se třemi akordy a jedním roztomilým úsměvem na celý vánoční repertoár.
• Harry Connick Jr. — elegán s jazzovým DNA a lehkým „New Orleans swaggerem“.
• Gregory Porter — crooning v medové verzi, plus čepice, která už má vlastní fanclub.
• John Legend — jemnější, R&B-čtější, ale crooning tam je, jen se tváří moderně.

A u nás? Tovární prototyp: Jan Smigmator

Ano, Jan Smigmator. Crooner domácí výroby, u kterého máš pocit, že se narodil v obleku a první zvuk, který jako miminko vydal, byla slušně zazpívaná synkopa.
Jeho elegance je tak stabilní, že kdyby spadl z pódia, dopadne v rytmu swingu. Kdyby v Česku existoval katalog „CROONER – DE LUXE MODEL“, byl by na titulní straně.

Z dalších místních jmen sem klidně patří:

• Ondřej Ruml – když chce, umí crooning velmi přesvědčivě.
• Vojtěch Dyk – spíš showman, ale v melodických jazzových baladách umí být až nepříjemně šarmantní.

Proč nás to pořád baví?

Protože crooning je audio-verze hedvábí.
Je to atmosféra starého hollywoodského baru, kde všechno svítí měkce a nikdo se neptá na nepříjemné věci.
Je to soundtrack k večeru, kdy se nechceš trápit světem — stačí přeladit na pohodlí.

Zkuste to: